Album nevzniklo samo od sebe, snad z nějakého přehnaného tvůrčího přetlaku nebo z neodolatelné Cockerovy lásky ke klasickému francouzskému popu a šansonu. Ostatně, přestože zpěvák žije od začátku století v Paříži, netají se tím, že se dodnes pořádně nenaučil mluvenou francouzštinu. Při natáčení tohoto alba mu tak musela být poradkyní ve věci správné výslovnosti zpěvačka kapely Stereolab, rodilá Francouzka Laetitia Sadierová (jež si také s Cockerem vystřihla na albu pěkný duet Paroles, paroles, původně nazpívaný v roce 1973 popovou hvězdou Dalidou a hercem Alainem Delonem).
Historie vzniku alba je mnohem prozaičtější. Režisér Wes Anderson vyzval Cockera, aby nazpíval do jeho nového filmu, který se právě v našich kinech promítá pod názvem Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun, píseň francouzského zpěváka Christopha Aline, jež je součástí oficiálního soundtracku. Ve filmu ji zpívá fiktivní postava popové hvězdy, říkající si Tip-Top. A když už najel Cocker s Andersonem na „francouzskou vlnu“, vybrali songy na celé album, jež je jakýmsi vedlejším produktem filmu a jeho soundtracku. Ostatně, i u tohoto alba je Wes Anderson označen za výkonného producenta a vzájemná podpora snímku populárního režiséra a slavného zpěváka jistě udělá své.
Hity i okraj
Samozřejmě je otázka, proč Anderson vybral za interpreta francouzské písně zrovna Cockera s jeho „ne-francouzštinou“. Jeho výslovnost a akcent těžko soudit, nicméně jak víme z mnoha případů opačných, tedy pokusů řady francouzských zpěváků o anglický zpěv, není asi potřeba být v této věci přecitlivělý. Snad to snesou i francouzští posluchači, na svůj jazyk tradičně dost hákliví. Ostatně, měli by Cockerův zpěv přijmout bez reptání, protože album je krásnou poctou specifické francouzské pop music, natočenou sice možná tak trochu „na kšeft“, ale přesto s evidentní láskou.
Už samotný výběr autorů, respektive původních interpretů představuje docela pěkný přehled toho zajímavého, co francouzský pop dal minimálně Evropě, ne-li světu. Což se týká nejen absolutních hvězd, jako je zmíněná Dalida, křehká Françoise Hardyová nebo skvělý a často prostřednictvím coververzí zpracovávaný Serge Gainsbourg (plus jedna z jeho femmes fatales Brigitte Bardotová, zde připomenutá Gainsbourgovou písní Contact), ale také umělci stojící spíše na okraji, občas dokonce hraničící s alternativou. Což se týká třeba zpěvačky Brigitte Fontaineové a jejího hudebního partnera Areskiho Belkacema, z jejichž repertoáru Cocker převzal hypnotickou, na pokraji world music stojící píseň Il pleut sur la gare.
Aranžmá a úpravy písní se nijak radikálně neliší od originálů, a tak album otevírá citace Bachovy Toccaty a fugy d moll úplně stejně jako v originálu Dalidiny písně Dans ma chambre. Některé songy mají rozmáchlá orchestrální aranžmá, třeba právě filmová Aline, jiné si vystačí s komornější instrumentací, ve které je ale zachováno cosi starosvětského. A to včetně rockových ohlasů, jako je píseň Mao Mao původně z Godardova filmu La Chinoise z „psychedelického“ roku 1967.
Cockera doprovázejí vynikající muzikanti z jeho kapely Jarv Is, která debutovala loni albem Beyond the Pale. I pro ně určitě byla práce na tomto albu příjemným oddechem. Po milém experimentu se ale jistě vrátí k vlastní práci.
