Ruskými prášky k vyrážce a slávě. Bizarní podívaná, která jen tak nemizí z paměti

Na plakátech ke snímku sedmatřicetiletého norského filmaře Kristoffera Borgliho láká diváky slogan „od tvůrců filmu Nejhorší člověk na světě“ – což je zábavné, protože si oba filmy mimo jiné utahují z klišé a triků v kulturním provozu. Ve skutečnosti se na vzniku těchto snímků podílely stejné produkční firmy, a mají tak společných několik producentských jmen, ale tvůrci úspěšného Nejhoršího člověka na světě, tedy režisér Joachim Trier a jeho spoluscenárista Eskil Vogt, v titulcích nové komedie nefigurují. To tedy pro přesnost.

Kdyby ovšem na zmíněném plakátu stálo „jako od tvůrců Nejhoršího člověka“, bylo by to docela výstižné. Oba filmy sdílejí podobný ironický nadhled, skepsi vůči přehnanému pokrokářství i lecčím podobnou hrdinku: mladou ženu, která neví, co se sebou a se životem. V případě filmu Je mi ze sebe špatně dosáhne tahle neukotvenost v něčem smysluplném absurdně patologické úrovně.

Těžký osud k nezaplacení

Signe, která pracuje jako obsluha v bistru, žárlí na úspěchy svého přítele Thomase, jenž se začíná prosazovat na umělecké scéně (hraje jej skutečný sochař a malíř Eirik Saether) – prorazil tím, že krade nábytek a vytváří z něj své instalace. Když se Signe jednoho dne dočká obdivu, protože na pracovišti ve vypjaté situaci ošetřila ženu, kterou vážně pokousal pes, propukne v ní vykolejená touha po uznání, slávě či alespoň pozornosti.

Na internetu se dočte o drastických vedlejších účincích jistého ruského léčiva a nechá si prášky od svého známého dealera sehnat. Když preparát zabere a začne mladé ženě devastovat vzhled, splní se jí, po čem toužila: stává se středem pozornosti, okolí ji lituje, lékaři si nad ní lámou hlavu a dlouho na sebe nedá čekat ani zájem médií.

Dokonce ji angažuje modelingová agentura, jež se specializuje na modelky s handicapy a vzhledem k požadavkům doby nemá o zakázky nouzi. Signe (dílem reálně a dílem ve svých vznícených představách) strmě pokračuje v kariéře, sklízí obdiv a vyřizuje si účty s těmi, kdo jí nedůvěřovali.

Má to ovšem háčky. V neposlední řadě výčitky svědomí, ale také zcela praktické komplikace jako třeba to, že užívaný „lék“ je ještě horší dryják, než se Signe domnívala. Nebo že akutně hrozí prozrazení, jak to doopravdy je s jejím „osudovým“ postižením. Ovšem i skandál a ostuda je přece druh slávy, nebo snad ne?

Černá komedie, která postupně nabývá rysů body hororu, se docela kurážně strefuje do trendu nekritického vyzdvihování jakékoli jinakosti (ovšemže kdyby se Signe pro získání pozornosti rozhodla změnit si pohlaví, byl by snímek ještě třaskavější). Nejde tu samozřejmě o pošklebování těm, kdo čímkoli skutečně trpí – terčem dobře dávkované satiry je povrchnost či přímo zištnost, s níž k požadavku na inkluzi a podporu znevýhodněných přistupují korporace i jednotlivci. Modelingová agentura zaměstnává nevidomou asistentku, jejíž „inkluze“ se ovšem rovná spíš šikaně... A ukazuje se, že i modelka s handicapem musí být především modelka.

Deformace Signina vzhledu symbolicky odráží deformované prostředí, z něhož její zhoubná touha vyrostla – principy falešného efektu, instantní slávy a narcistní sebeprezentace prostupují celou společností, umělecký úspěch Signina přítele Thomase stojí na podobně vratkých základech jako její pochybná sláva.

I díky energickému hereckému výkonu Kristine Kujath Thorpové v hlavní roli a důkladné práci maskérů patří tahle bizarní podívaná k filmům, které jen tak nemizí z paměti. Ostatně připomínek pastí, na něž Je mi ze sebe špatně poukazuje, je všude kolem dost.