V žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob, který v aktualizované podobě vydal prestižní americký magazín Rolling Stone v roce 2015, obsadil Eddie Van Halen osmé místo. Předběhli jej, počínaje prvním místem, pouze Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jimmy Page, Keith Richards, Jeff Beck, B.B. King a Chuck Berry. Tedy vesměs hráči o jednu až dvě muzikantské generace starší. A pro srovnání: v citovaném žebříčku za sebou Van Halen nechal i takové kytarové velikány, jakými jsou třeba Pete Townshend, David Gilmour, Carlos Santana, Frank Zappa nebo Brian May.
Ve věku 65 let zemřel kytarista Eddie Van Halen, prohrál boj s rakovinou |
„Je to velká ztráta pro rockový svět. Eddie Van Halen byl velikán, který posunul vývoj hraní na kytaru o stupínek dál, osobnost srovnatelná s Jimim Hendrixem nebo Jimmym Pagem, jen byl o generaci mladší,“ řekl pro Lidovky.cz přední český rockový hudebník Michal Pavlíček.
„Zásadně otočil kormidlo směrem k modernímu pojetí a stylu. Byl představitelem ryzí technické, dravé rockové hry, jejímiž pokračovateli jsou osobnosti typu Steva Vaie a mnohých dalších. Měl úžasný kytarový zvuk a neuvěřitelně dravá osobitá sóla s novou hráčskou technikou. Na Van Halenovi jsem měl ale rád i to, že to byl opravdový rocker tělem i duší, je to pro mě velká rána i čistě osobně. Je smutné, že nás tyhle legendy opouštějí,“ dodal Pavlíček.
Tím nejznámějším, co Eddie Van Halen do rockové hudby prosadil, byla hráčská technika takzvaného tappingu. Při ní hudebník nehraje běžným způsobem trsátkem nebo prsty na těle kytary, nýbrž poklepává prsty obou rukou na struny na kytarovém krku, čímž dociluje nejen velké rychlosti, ale také zajímavých zvukových a harmonických barev.
Poprvé jej použil roku 1978 v sóle ve skladbě Eruption, které renomovaný oborový časopis Guitar World umístil na druhou příčku ankety 100 nejlepších kytarových sól (hned za Pageovo sólo v hitu Led Zeppelin Stairway To Heaven). Eruption byla výkladní skříní Van Halenovy hráčské techniky a při živém provedení nebyla výjimkou ani na víc než deset minut natažená kytarová sóla.
Styl tappingu Van Halen nevymyslel, používali jej už dávno před ním flamenkoví kytaristé a údajně ještě dříve hráči klasické hudby nejen při hře na kytaru, ale i housle - například virtuozní Niccolò Paganini. V rocku jej, byť okrajově, ještě před ním použili Jimmy Page z Led Zeppelin nebo Steve Hackett z Genesis. Van Halen ale tapping jednoznačně zpopularizoval a ovlivnil tak tisíce dalších, zejména metalových kytaristů.
Z hlediska domácí hudby je však mimořádně zajímavé, že k téže hráčské technice, ovšem na akustickou kytaru, dospěla - zcela oproštěna od Van Halenova vlivu, jehož v té době neznala - také česká experimentující písničkářka Dagmar Voňková. Jako jednu z unikátních hráčských technik tapping využívala už někdy na přelomu 70. a 80. let.
Eddie Van Halen ovšem nebyl jen v zajetí své nadpozemské sólistické techniky, byl uznávaným autorem kytarových riffů, tedy základních segmentů, na nichž rocková hudba stojí. A v neposlední řadě, kytaristé velmi ctí také jeho osobitý zvuk a tón. „Dostává z nástroje zvuky, které mnohdy ani nezní jako kytara, některé harmonické textury působí, jako by v jeho riffech hrál i další nástroj. Je to dáno nejen tím, jak drží trsátko, ale také tím, jakou má duši,“ řekl o něm kytarista skupiny Pearl Jam Mike McCready.
Spousta technických fíglů Eddieho Van Halena byla samozřejmě záležitostí jeho šikovných rukou, hodně jich ale také souvisí se samotným vybavením, aparaturou, speciálními snímači. Jeho nejslavnější kytara je přezdívána Frankenstein a byla postavena podle jeho vlastního návrhu. Hudebník samozřejmě používal dlouhou řadu nástrojů, téměř mezi nimi ale nejsou instrumenty nejslavnějších rockových značek Fender a Gibson, vždy dával přednost buď vlastní stavbě nebo menším výrobcům. Používal také dlouhou řadu elektronických efektů, takzvaných krabiček, včetně série, která vznikla podle jeho návrhů a byla pojmenována jeho iniciálami EVH.
Veškeré teorie o unikátní Van Halenově hře ale ještě nenapovídají, že při dostatečně dlouhém cvičení a investici do stejného vybavení bude kterýkoli z jeho následovníků hrát jako on - a tak je tomu u všech výjimečných hudebních osobností. Přesně to popsal již zmíněný Mike McCready: „Eddie je jako Hendrix. Klidně můžete hrát věci, které napsal, ale nikdy tam nedostanete ten ´faktor X´, který měl on.“
