Jeden z nejsnáze rozpoznatelných hráčů na elektrickou kytaru, působící na scéně od poloviny 60. let, zemřel v úterý 10. ledna na bakteriální meningitidu. Bylo to jak blesk z čistého nebe.
Rockový svět truchlí. Zemřel Jeff Beck, jeden z nejlepších kytaristů vůbec |
Někdo by snad mohl říct, že věk 78 let není zase tak nízký. Jenomže Jeff Beck byl evidentně člověk plný života a chuti k tvorbě. Naživo jsme jej naposledy viděli vloni v červenci v hale O2 Universum v rámci turné, jehož hudebním hostem byl herec Johnny Depp, zde v roli doprovodného kytaristy a zpěváka. Na skvělé formě Jeffa Becka, jak v rámci bloku, v němž byl hlavní postavou pódia a zahrál výběr z rockových a jazzrockových instrumentálních skladeb ze své bohaté kariéry i úprav songů jiných autorů, tak v společné části s Deppem, vycházející z obsahu jejich alba 18, které ve stejnou dobu vyšlo a bylo zjevným plodem přátelství a zábavy obou protagonistů, rozhodně nebylo znát, že je naše setkání s tímto – proč to neříct – géniem elektrické kytary poslední.
A to ještě doslova před pár týdny vyšlo album Ozzyho Osbournea Patient Number 9, na němž Jeff Beck spolu s dalšími instrumentálními hvězdami několika generací, možná trochu překvapivě, hostoval. Inu, náhlá nemoc si zkrátka nevybírá.
Kolébka kytaristů
Sedminásobný držitel ceny Grammy a dvojnásobný obyvatel Rock’n’rollové síně slávy (jako sólista a jako člen skupiny The Yardbirds) pocházel z anglického Wallingtonu, kde se narodil v červnu roku 1944. Do zvuku elektrifikované kytary se zamiloval už v šesti letech, zajímali ho bluesoví a rockabillyoví hráči. V první polovině šedesátých let vystřídal několik nepodstatných kapel, dokud nedostal v roce 1965 „lano“ do kapely The Yardbirds. Ta sice byla ve své době v Anglii jednou z vůdčích představitelek raného rocku, do historie se ovšem zapsala především jako kolébka triumvirátu patrně největších kytaristů, které Anglie dala světu v 60. letech. Jeff Beck, jeden z nich, tady totiž vystřídal odcházejícího Erika Claptona, který mířil za hlasem svého striktně bluesového srdce do kapely Bluesbreakers Johna Mayalla, a krátce po Beckově nástupu posílil kytarovou sekci kapely třetí šestistrunný výtečník Jimmy Page. Ostatně, právě The Yardbirds s Beckem a Pagem řádí ve slavné klubové scéně Antonioniho kultovního filmu Zvětšenina z roku 1966, kde jejich výstup vrcholí destrukcí kytary a aparatury nikým jiným než právě Jeffem Beckem. Takový byl jeho vstup do všeobecného povědomí navzdory tomu, že v dalších letech kariéry působil spíš jako rockový intelektuál něž divoch.
Nejlepší kytarista všech dob? Jimi Hendrix |
Po rozpadu The Yardbirds vznikly dvě význačné kapely – Jimmy Page založil Led Zeppelin, jeho kolega Jeff Beck Group. I v jejím prvním obsazení se sešly další výrazné tváře ostrovního rocku, zpěvák Rod Stewart a původně basista, později kytarista Ron Wood, dnešní veterán v dresu Rolling Stones. Sestavy, s nimiž Beck spolupracoval, se posléze průběžně proměňovaly stejně jako styly, jimž se při zachování svého již dokonale propracovaného hráčského rukopisu, jehož součástí byl nezaměnitelný tón a osobitost v přetváření standardních postupů, kytarista věnoval. Byla sedmdesátá léta, v nichž dominoval hard rock, art rock a jazzrocková fúze. Všechny tři na svých úspěšných, převážně už instrumentálních albech Jeff Beck ovlivnil a dal jim vlastní tvář. Za zvláštní připomenutí stojí, že právě v této době, ve druhé polovině sedmé dekády, začal kytarista úzce a intenzivně spolupracovat s klávesistou a skladatelem Janem Hammerem, jedním z opravdu malé hrstičky českých hudebníků, kteří zasáhli v oblasti „nevážné“ hudby do světového dění a dostali se do skutečné první muzikantské ligy.
Mladé hlasy
Osmdesátými léty počínaje zvolnil Jeff Beck tempo ve vydávání desek. O to rozmanitější hudbu na nich nabídl. Dotkl se dokonce popu, na některých opusech přitvrdil, jindy styl odlehčil odskokem ke stylovému rockabilly, a v roce 1999 na dodnes životaschopné desce Who Else! ukázal, že mu není cizí ani elektronická současnost, kterou brilantně propojil se svým kytarovým uměním. Na jeho albech v posledních dvou dekádách tvorby už jsou poměrně běžné vokály, zejména z ženských hlasivek, a pevné písňové struktury. Beck s oblibou objevoval a z „undergroudu“ vytahoval zajímavé tvůrčí osobnosti, třeba Imogen Heapovou nebo Imeldu Mayovou. V tomto ohledu došel možná nejdál na svém vlastně posledním albu (tedy nepočítáme-li zmíněnou spolupráci s Johnnym Deppem, psanou na oba). Skvělou desku Loud Hailer v roce 2016 natočil s bezmála o dvě generace mladšími kolegyněmi, zpěvačkou Rosie Bonesovou a kytaristkou Carmen Vandenbergovou z londýnské kapely Bones. „Na mnoha místech album zní jako to nejlepší nejen od současných stadionových rockových hvězd typu Jacka Whitea nebo The Black Keys, ale i od v podstatě alternativních, klubových kapel,“ stálo v dobové recenzi. Aneb důkaz, že i v důchodovém věku Jeff Beck přesně věděl, jakými moderními cestami se hudební scéna ubírá. Což neznamená, že by byl pouhým chytačem trendů. Jak už bylo zdůrazněno, každou aktuální vlnu výrazně po svém „přechroustal“ a pojal ji dokonale po svém.
A tato originalita spojená s bezprecedentním hráčským mistrovstvím, na hony vzdáleným pouhému prázdnému „prstovému tělocviku“ přetechničtělých kytaristů, bude světové hudební scéně od 10. ledna roku 2023 zatraceně scházet.
