Že by (komiksové) trauma z dětství? Prvotina Jeffa Lemira má jedinečný elán

David Cronenberg by mohl vyprávět

Ostatně píše o tom v předmluvě k právě realizovanému českému vydání. Zatoulanými psy, v originálu publikovanými v roce 2005, to pro Lemira, ročník 1976, všecko začalo. Tehdy našel svůj rukopis: jak scenáristický, tak výtvarný. Tehdy poprvé cítil, že je svůj.

Je to sice, jak píše, album nakreslené „humpolácky, chaoticky a syrově“, je to kniha, jejíž krása je „krvavá, neúprosná“ – ale je to počin, který stojí každopádně za zmínku. A nejen proto, že z něj vyrostly mistrovské kusy, které jsou od Lemira k mání v češtině, jako Essex County nebo Potápěč, možná ještě víc z důvodu, že tohle album má atmosféru hustou tak, že by se dala krájet. Takhle silný je málokterý druhý komiks; ať původní český, anebo překladový.

V minimalismu je prostě síla. Lemire kreslí rychle a zběsile, prudce a bezohledně. Skoro v tradici raného německého expresionismu. Chce ze sebe ty děsy a běsy co nejrychleji vytřepat na papír. Zbavit se jich syrově, chaoticky, humpolácky. Proto jen tři barvy: černá, z níž se to všecko rodí, bílá, k níž to nikdy nedospěje, a červená, barva okysličené krve, která cáká a stéká po stránkách z různě poničených a trpících těl.

To hlavní tělo patří víc než dvoumetrovému hromotlukovi. Nemá jméno a moc toho nenamluví. Jeho tvář je primitivně řezaná, pracky má jako z toho nejtvrdšího dřeva, v červenobíle pruhovaném triku vypadá jako mix hokejisty a námořníka, ale je to dobrák, milující manžel a otec. S rodinou žije na vsi, odkud vyrazí jednoho dne za loutkovým divadlem do přístavního města. Jenže zabloudí na nesprávné místo. A tam trojici přepadne čtyřka agresivních pobudů: otce zmlátí, matku znásilní, dceru zabijí. Nechutné a tečka.

Podobnou konstelaci, po níž nemůže na scénu přijít nic jiného než pomsta, známe z kultovní Vrány Jamese O’Barra. Jenže zatímco tam se mstitel opravdu krutě mstí, tady je hromotluk jako paralyzovaný: Že by trauma z dětství? Nějaká dávná vina? Nebo jiný iracionální blok? Každopádně místo pomsty přichází postupný a potupný pád.

Nemluvný obr se stává nástrojem druhých, je fatálně trpný, a pokud se dobere nějaké akce, vyvolá jen drtivou a ještě drtivější reakci. Takže jeho příběh končí v mrákotách a temném snění, v řetězech na podlaze nějakého sklepení, s pomlácenou hlavou a kudlou v břiše.

A budoucnosti ubývá, až zmizí úplně. A protože finální scéna je odrazem scény úvodní, je jasné, že tohle zatracení je věčné, že tuhle smyčku nikdo nerozetne. Je to smutné, úzkostné, neurotické. Je to v něčem typicky kanadské. Například filmový režisér a romanopisec David Cronenberg by mohl vyprávět. A jistě nejen on.

Přece jenom lyrik a citlivá duše

Jeff Lemire je v komiksu maximální suverén. Přestože v předmluvě k Zatoulaným psům se ke svým starším pracím staví poněkud kriticky, má jeho autorská prvotina jedinečný elán. Možná s chybami, jistou kostrbatostí, neučesaností, ale s radostí tvůrce, který se právě našel. Ovšem s veškerými pochybnostmi o téhle čerstvě nabyté výjimečnosti. Lemirův hromotluk není přízemní tupec, je to vlastně jemný, lyrický typ, citlivá duše, měkké srdce. Žádný superman.

Respektive superman moderního střihu, jeden ze „strážců“, které poslal do světa Alan Moore; možná s nějakou tou superschopností, ale taky chybující, v lecčem slabý a zranitelný. Tak trochu jako každý z nás.