Jen tomu počasí se nedá poručit

A zkouška deštěm je jedna z těch nejtěžších festivalových. Poprvé sprchlo relativně krátce, zato velmi vydatně v sobotu večer, ale zdálo se, že na Colours nepřízeň vybalancovali se ctí. I britští Hawkwind, hrající pozdě v noci v chladném lijáku, hráli pro mnoho roztančených fanoušků.

Ostuda to nakonec nebyla
Už ve čtvrtek překvapil svým vystoupením norský jazzový saxofonista Jan Garbarek s kapelou, když předvedl chytlavou a nečekaně „festivalovou“ show. Nejen hudební fajnšmekři, ale i náhodné publikum ocenilo Garbarka jako ideální začátek, pro někoho to byl rovnou i vrchol celého festivalu.

Na hvězdy papírově největší se nečekalo příliš dlouho: britští Happy Mondays, obnovení po více než patnácti letech, vystoupili v pátek večer. Pověsti „nejulítlejších bohémů manchesterské taneční scény“ dostáli beze zbytku. Nejen lehké „bohémské“ zpoždění, ale především stav, v jakém se objevili na pódiu, potvrdily jejich status naprosto spolehlivě. Kdo jsou Happy Mondays, pokud je nedoprovází kapela a vokalistka? Pódiovou show Garyho Whelana (bicí), Shauna Rydera (zpěv) a Marka „Beze“ Berryho (perkuse a tanec) by pravděpodobně lépe zvládl i průměrný bubeník, podprůměrný zpěvák a vycvičená opice. Jenže jsou to Mondays, kdo dal světu skvělou desku Pills’n’ Thrills and Bellyaches se všemi, i u nás dávno zlidovělými, hity, a opravdově působí pochopitelně jen v podání původní kapely. Ať už je, jak chce, opilá.

Oporou Ryderovi v jeho tu zvládnutých, tu rezignovaných pokusech o zpěv byla energická černá zpěvačka Rowetta Satchell a hudba stála a padala na doprovodné kapele. Zazněly staré hity Kinky Afro nebo Step On, ale neztratily se mezi nimi ani skladby nové, především singlová Playground Superstar nebo Jellybean a Dysfunktional Uncle z loňského alba. Navzdory svému úsměvnému rozpoložení (které ale asi nikdy za jejich kariéru nebylo o moc lepší) to Happy Mondays zvládli dobře, a i když se k tomu několikrát schylovalo, ostudu si nakonec neustřihli.

Silnější odezvy se Sinéad O´Connor nedostalo
Přesným opakem rozdováděných rytmů Happy Mondays byla den nato irská zpěvačka Sinéad O’Connorová. V komorní sestavě nabídla zmoklým divákům koncert o dvou blocích: v prvním zahrála v křehkých, poloakustických aranžích skladby z loňské desky Theology. Její magický hlas udržoval pozornost a zájem, i když nové písničky jsou stěží průměrné, a to dali znát i diváci, protože silnější odezvy se zpěvačce dostalo až v druhé části, naplněné největšími hity. „Snad mě většina z vás ve zpěvu podpoří,“ zadoufala Sinéad, ale už první Nothing Compares 2 U, kdy se publikum ozývalo jen sporadicky a nesměle, přinesla spíš zklamání. Přesto i ona zvládla břemeno své slávy unést s grácií a mnohým návštěvníkům splnila sen.

Goldfrapp přivolali déšť
Kdo zůstal na Britech Goldfrapp, mohl se dočkat show sice hůř načasované, ale mnohem lepší a hlasu stejně výrazného a kouzelného. Alison Goldfrapp s kapelou (a pravděpodobně nejlepšími kulisami Colours, jimž vévodily obrovské jelení parohy) se od triphopových rytmů alba Felt Mountain propracovali až ke zběsilé diskotéce Ooh La La. Profíci, ale přitom fanouškům blízko – Goldfrapp si dokázali podmanit i náhodné kolemjdoucí. Jen úderem poslední skladby znovu přivolali déšť...

Bylo z čeho vybírat i mezi dalšími hvězdami: svůj psychedelický retro rock představili The Dandy Warhols, poprvé do Česka přijela švédská elektronická dvojice s kapelou, Koop... Spousta neznámých jmen dokázala ohromně překvapit, jako vynikající experimentální hrdelní zpěvačka Tanya Tagaq, po jejímž vystoupení se strhla bitka o nákup jejích cédéček. Pro toho, kdo hledá originální, příjemný hudební festival, který nestojí na rockové muzice, ale na mnohosti žánrů, disponuje hezkým prostředím a atmosférou, jsou Barvy Ostravy ta správná volba. Dokázaly to i letos.