Začínaly jste v teenagerském věku s bluegrassem. Jak se k vám dostalo blues?
Megan: Jako děti jsme začínaly s klasickou hudbou. Americkou lidovou hudbu jsme objevily jako čerstvé teenagerky, jely jsme tehdy na festival na jihu Států a naprosto nás to uchvátilo – ta radost z hudby, to propojení mezi publikem a hudebníky, a vlastně i ty styly samotné. Doslova jsme se zamilovaly. Už předtím jsme ale hodně poslouchaly klasický rock, který blues zásadně ovlivnilo. Třeba takové Allman Brothers. Náš táta hodně poslouchal kapely, kde byl jižanský vliv hodně slyšet. Na hlubší průzkum bluesové hudby jsme se ale vydaly až tak před pěti lety. A tak jsme se postupně dostaly k hudbě Skipa Jamese nebo Muddyho Waterse, ke všem těmhle ikonickým bluesovým postavám, které měly i zásadní vliv na rock. Byl to velmi radostný proces objevování.
  |
Dá se říct, co konkrétně na blues tak milujete?
Rebecca: Hlavní kouzlo blues pro nás spočívá v nadčasovosti. Baví nás také jistá univerzálnost textů, které autenticky promlouvají o životě, o lidské zkušenosti. Když se zaposloucháte do písniček z přelomu století, ke většině pocitů se dokážete lehce vztáhnout i dnes. A my si strašně ceníme toho, že máme možnost dávat všechny tyhle věci do souvislostí, navazovat na práci umělců před námi a být tak součástí příběhu blues, do něhož zároveň vnášíme novou perspektivu a aktualizace 21. století. Samotný fakt, že jsme ženské uskupení a vystupujeme spíš v rockových outfitech je takovou aktualizací – pro nás naprosto přirozenou a autentickou. V roli ambasadorek blues se cítíme naprosto ve své kůži.
Jak moc vám v kariéře pomohla účast na projektu T Bone Burnetta Lost on the River: The New Basement Tapes, který v roce 2014 uvedl nově nalezené texty Boba Dylana?
Megan: Víte, sledovat T Bone Burnetta při práci bylo samo o sobě obohacující. Jeho styl práce je hodně specifický, nebojí se nechat věci takzvaně vyplynout. V angličtině máme takovou průpovídku: „Nech chipsy, ať napadají do misky, jak je libo“. A to na T Bone Burnetta dost sedí. My jsme tenhle jeho přístup do jisté míry do naší tvorby zakomponovaly. Myslím, že nám to prospělo, jelikož klasická hudba, na které jsme vyrůstaly, a vlastně i později bluegrass, to jsou styly se silnou tendencí k perfekcionismu. Každá nota, každý tón musí být jasný a čistý a všechno musí rychle navazovat a všechno to musí být skvěle zahrané. A my jsme hodně stály o to dostat do naší tvorby právě tuhle syrovost blues, tu pravou svobodu bluesového jamování, brnkání bez specifického cíle, které samo o sobě je naprosto ryzí. A právě T Bone Burnett tohle skvěle dokáže. Nebojí se říct: „Pojďme zkusit tohle zahrát naživo, natočíme to a uvidíme. Nějaké chyby tam necháme, nějaké vyhodíme.“ Ale když říkám chyby, myslím spíš chyby v uvozovkách, protože právě takové „chyby“ jsou někdy nakonec těmi nejzajímavějšími momenty na celé nahrávce.
V současné době se nicméně od blues poněkud vzdalujete, i na vašichřadových albech velmi výrazně převažují vaše vlastní nadstylové písně. Už se s blues tolik neidentifikujete?
Rebecca: S blues se rozhodně dál identifikujeme. Myslím ale, že naše hudba celkem jasně odkazuje ke spoustě jiných žánrů. Je to vlastně i naším cílem, žánrově se nevymezovat. Nechceme samy sebe škatulkovat, už proto, že by to pro nás samotné bylo dost náročné, ovlivnilo náš hodně různých stylů a směrů. V tomto ohledu je tvůrčí svoboda víc než nějaká jasná nálepka. I proto, že právě taková svoboda nám umožňuje naplno oslavovat a rozvíjet hudbu, kterou milujeme, což je především právě americká lidová hudba.¨
Vaše zatím poslední album Kindred Spirits je mimořádné, uvádí výhradně coververze. Těmi zásobujete celá léta sociální sítě a youtube, nastřádaly jste jich dlouhou řadu. Bylo těžké mezi nimi na album vybrat?
Rebecca: Je pravda, že tyhle coververze nahráváme pomalu už čtyři pět let, takže ta sbírka je docela rozsáhlá. Takže ano, nebylo to jednoduché rozhodování, ukázalo se, že máme spoustu favoritů. Nakonec jsme ale hodně daly na intuici. Bylo tam samozřejmě pár jasných skladeb, u kterých jsme prostě neměly pochyb, že na albu musí zaznít. K tomu pár songů na objednávku, o ty si řekli přímo naši fanoušci a fanynky. A nakonec pár tracků, které se nám do výběru hodily, a pár bonusů – písniček, které jsme předtím nikdy nehrály.
Vzniklo by tohle album vůbec, kdybychom neprožívali covid-krizi a lockdown a kdybyste mohly koncertovat?
Megan: Faktem je, že rok 2020 měl pro nás původně být jedno velké turné. Na jaře jsme měly naplánovanou dlouhou šňůru po Evropě, včetně velkých letních festivalů. Měly jsme propagovat červnové album Self Made Man, takže si nemyslím, že bychom za normálních okolností měly na nahrávání čas. V tomhle ohledu to byla příležitost zastavit se a vymyslet, jak s tím časem „navíc“ naložit. Samozřejmě jsme k tomu albu tak jako tak směřovaly, neměly jsme ale žádný konkrétní časový plán. Z téhle perspektivy byla tedy celá tahle krize svého druhu darem.
Je zajímavé, že mezi vašimi coververzemi ještě nikdy nebyla žádná píseň Boba Dylana, přestože jste se podílely na výše zmíněném Burnetteově dylanovském projektu. Čím to?
Rebecca: Boba Dylana miluju. Osobně ho považuju za jednoho z největších skladatelů, kteří kdy chodili po planetě. A to, že jsme zatím nenatočily žádnou jeho písničku rozhodně není záměr a rozhodně se toho nezříkáme do budoucna.
Megan: Na koncertech jsme občas jeho songy hrály. Takže je možná nejvyšší čas udělat cover video Boba Dylana.
Videa jsou vaším důležitým komunikačním kanálem s fanoušky. Zveřejňujete nejen písně a klipy, ale i nejrůznější muzikantské rady i autentické záběry ze svého hudebního života. Máte nějaký přesný plán, jak videa využívat, nebo prostě točíte, co se vám zamane?
Megan: Videa jsou pro nás rozhodně důležitým kanálem v tvorbě i komunikaci s fanoušky a fanynkami. V roce 2020 jsme se k nim logicky uchýlily o to víc, že jiné způsoby interakce s našimi příznivci byly dost omezené. Takže ano, na jednu stranu jsme za všechny sociální sítě a live streamy a vůbec možnost existence online velmi vděčné. Je to legrační, vlastně teď fungujeme tak, že prostě nahráváme, co nás napadne a rovnou to zveřejňujeme online. O nějakém plánu nebo koncepci se moc nedá mluvit, nikdy nevíme, co přinese další týden.
Na pódiu a ve videích vypadáte jako naprosto harmonická dvojice, ale určitě musíte mít nějaké umělecké spory. Je to, že jste sestry, v takovém případě výhoda nebo nevýhoda?
Rebecca: Výhoda, naprosto bez debat. Máme obrovské štěstí, že máme takový, řekla bych, sestersky konsenzuální vztah. Samozřejmě se nám ne vždycky líbí to samé, a to nejen v hudbě. Ale obecně jsme hodně podobně naladěné, a protože jsme se potkaly se spoustou sourozeneckých kapel, kde tomu tak zdaleka nebylo, jsme za to opravdu vděčné. Také je ale třeba říct, že velká část naší kariéry sestávala právě z práce na našem vzájemném vztahu. Vždycky jsme to považovaly za naprostý základ a vlastně tu nejdůležitější věc vůbec. To, že máme k tomu stejný hudební vkus a cit je vlastně úplný zázrak. S nikým na světě bych nedělala hudbu radši, s nikým na světě bych radši nejela na tour a nesdílela tuhle zkušenost než s Megan.
Megan: Samozřejmě se někdy neshodneme, ale vždycky to dokážeme vyřešit. Náš vztah je svého druhu závazek, slíbily jsme si, že vždycky, ať se stane cokoli, napneme všechny síly k tomu, abychom se dohodly. A k tomu máme velké štěstí, že jsme většinou ve shodě a není třeba nic řešit.
