Jakou muziku jste měl rád, když jste ji začal vnímat?
Jako dítě, ještě za první republiky, jsem byl Malostraňák, a když bylo v sobotu a neděli hezky, po malostranských zahradách v altánech vyhrávaly různé kapely, které jsme chodili poslouchat s tatínkem. Dechovky i smyčcová kvarteta. To jsem miloval. A pak mě samozřejmě okouzlil jazz.
Měl jste namířeno k dráze muzikanta?
Já už od nějakých šesti let věděl, že chci být a budu muzikant. Jenže moje matka chtěla, abych měl titul, abych byl doktor nebo inženýr. A tak jsem se nechal vyhodit ze dvou škol. Nejdřív z Malostranského gymnázia, odkud jsem vypadl z kvinty, za války, někdy v roce 1941. Maminka trvala na tom, že musím študovat, někdo jí poradil, že by mě mohli vzít na vyšší průmyslovou školu, a na té jsem vydržel dva roky.
Jak jste se dostal ke kytaře?
Díky kamarádovi, který mi ji „navěky půjčil“ a já už u ní zůstal. Původně jsem chtěl být klavírista, ale to bylo bohužel vyloučeno. Byli jsme chudá rodina a kde bychom vzali klavír? Neměli jsme ani rádio.
Po odchodu ze střední školy jste se začal věnovat hudbě naplno?
Ano, přes jednu německou agenturu jsem získal profesionální angažmá. Nabízeli hodně možností, pokrývali celé území, obsazené Německem, a německých muzikantů měli málo, protože byli všichni na frontě. Poslali mě nejdřív do Drážďan do takového kvarteta, to mě moc nebavilo, a tak jsem si našel asi po měsíci angažmá v jazzové kapele. Tedy, ono se jí samozřejmě „jazzová“ říkat nesmělo, byla to „taneční“ kapela. Hrála v ní spousta výborných muzikantů, Holanďanů Francouzů nebo Italů, od kterých jsem se naučil spoustu věcí. Akorát kytaristu, který by uměl opravdu hrát a od kterého bych něco okoukal, jsem tam nepoznal.
Nicméně vy jste jako samouk už uměl hrát na profesionální úrovni?
No, takhle bych to neřekl. Musíte si uvědomit, že v letech, o kterých mluvíme, v Čechách znalosti kytarového umění byly téměř nulové. Když člověk uměl pár akordů, tak to už byl někdo.
Po válce jste ale konečně kytaru vystudoval.
Já se napřed začal seznamovat se špičkovými českými jazzovými muzikanty, klasiku jsem původně vůbec dělat nechtěl. Nastoupil jsem do orchestru Arnošta Kavky, to byl tehdy velmi populární zpěvák. A tam byla řada vynikajících českých muzikantů. Jedním z nich byl i saxofonista Evžen Illín, který zrovna studoval kompozici na Akademii a dennodenně do mě hučel, že když jsem profík, měl bych muziku vystudovat. Doslova mě dokopal na konzervatoř k panu profesorovi Štěpánu Urbanovi, a jemuž děkuju za všechno. Byl to tak fantastický člověk, že bych o něm jen zpíval písně a psal básně - kdybych to uměl.
Převzal jste jeho pedagogické metody?
Jistěže, vždyť on byl první, kdo u nás začal kytaru učit na špičkové úrovni. Převzal jsem řadu jeho poznatků a pokračoval v jeho šlépějích. Když jsem začal na Konzervatoři sám učit, setkal jsem se s panem profesorem Urbanem vlastně jako kolega, to byl nepopsatelně krásný pocit. A těch pětadvacet let, co jsem na Konzervatoři učil, než jsem na vlastní žádost odešel, bylo asi moje nejšťastnější období v životě.
Myslíte, že jste rozený pedagog?
Já měl výhodu, že jsem učil profíky, ne amatéry nebo děti, se kterými bych neuměl komunikovat. S profíky jsem se vlastně nemusel moc bavit. Prostě jsem jim nařídil, co mají udělat, a oni to udělali, jinak bych je vyhodil - moji žáci vám to potvrdí. Výsledkem bylo, že jsem v nejprestižnější kytarové soutěži světa v Paříži měl každý druhý rok nějakého žáka mezi čtyřmi finalisty. Celkově jich bylo jedenáct. To je světový unikát a jsem na to opravdu hrdý.
Sledoval jste dál kariéry svých žáků?
Jistě, třeba Marek Velemínský má světové kytarové kvarteto. Afghnánec Khaled Arman žije ve Švýcarsku, ale jezdí sem, mluví výborně česky a mám ho strašně rád. Ten přesedlal z klasiky na afghánskou muziku, která je pro svět atraktivnější. To víte, klasická kytara dneska žádný byznys není, to mi můžete věřit. Ještě tak flamenco, ale vyložená klasika, tam lidi vůbec nevědí, o čem je řeč.
Co žáci, kteří „zběhli“ k rocku? Neměl jste jim to za zlé?
Znáte Michala Ambrože? To je můj žák!
Právě na něj tak trochu narážím.
Zrovna minulý týden u mě byl. Mám ho strašně rád a to, co dělá, je ohromné.
Takže mezi hudebními styly nerozlišujete.
Podívejte, když mě Evžen Illín dotáhl k panu profesoru Urbanovi, hrál jsem jen jazz na elektrickou kytaru. A pan profesor říká, že by se na mě šel podívat. Tak jsem ho pozval do Dlouhé ulice, kde jsme v takovém pajzlu hráli s Arnoštem Kavkou, a on tam opravdu přišel. Přitom v té době platilo pravidlo, že hudební umělci jsou jenom klasici. Ti, co hráli jazz nebo nějaké písničky, to byl póvl. Což pak, mimochodem, ještě přetrvávalo v 60. letech, kdy jsem skoro každý den něco točil v rozhlase. Byly tam dvě redakce, klasické hudby a populární hudby. A když jsem potkal na chodbě redaktora klasické hudby, řekl mi: „Pane profesore, ale to přece nesmíte, doprovázet toho Suchého, vždyť si tím kazíte reputaci.“ A to myslel smrtelně vážně! Přitom si vezměte takového Bernsteina. jeden z největších dirigentů, a pochází z jazzových kořenů. Stejně jako já! A proto je tak dobrý, víte?!
V neděli budete hrát na koncertě Pocta české kytaře. Prý to bude jedno z vašich posledních vystoupení.
Svůj poslední koncert mám oznámený na 17. listopadu do Rudolfina. Ale nejsem si vůbec jistý, jestli mám na tom nedělním koncertě v Modřanech co dělat. Vymyslel a domluvil to můj žák a nyní i spoluhráč Standa Barek. Víte, já hraju jen svoje věci, jsou pro klasickou kytaru, nepoužívám žádné snímače ani zesilovače, jsou to koncertantní věci, které vyžadují klidný poslech. Označil bych je za „klasiku v jazzu“. No a já si myslím, že tam bude spousta obecenstva, které tenhle styl neosloví.
Když se koncert jmenuje Pocta české kytaře, kdo už by tam měl být jiný než vy?
Ale co když to publikum nebude pro mě vhodné, A já pro něj? Nicméně, když budou poslouchat, budu samozřejmě rád.
