Jiří Smrž není podobný nikomu na české písničkářské scéně. Jistěže lze najít styčné body v jednotlivostech. Vrstevnatostí textů se může stavět po bok Vladimíru Mertovi, naléhavostí projevu Vlastimilu Třešňákovi, jistou literárností svého rukopisu Janu Saharovi Hedlovi, pěveckým patosem Luboši Pospíšilovi.
To jsou ale jen povrchní berličky bez skutečného obsahového pobratimství. Stejně jako uvedeme-li Smrže, jako to na nedávné výstavě udělalo pražské Popmuseum, na soupisku pomyslných „českých Dylanů“, jakkoli i s americkým písničkářským „králem“ najdeme řadu podobných prvků, duchovním (a v tomto smyslu i hledačským) rozměrem výpovědi počínaje a třeba relativně volným nakládáním veršů a frází v kontextu hudebního základu konče.
Jiří Smrž je prostě originální tvůrce i interpret, jehož přednes nemusí lahodit každému uchu, ale vyladí-li se posluchač na stejnou vlnu, nemůže se od jeho tvorby odtrhnout.
Řekneme-li, že Jiří Smrž do svých aktuálních osmašedesáti let prošel řadou profesí včetně dělnických (profesionálním hudebníkem nikdy nebyl) a že jeho asi nejznámějším zaměstnáním bylo dřevorubectví, tak nějak mimoběžně nám může vytanout na mysli, že s touto zkušeností by mohlo být jemu nejlépe vyhovujícím žánrem blues. Není tomu tak. Úvodní píseň nového alba Deutherium se nese právě v tomto stylu, Smrž ji sám hraje velmi dobře na dvanáctistrunnou kytaru a foukací harmoniku, ale jeho styl zpěvu a textu se, málo platné, s blues zcela míjí, a to i pro posluchače, který nutně nevyžaduje zažitá žánrová klišé.
Mnohem víc Smržovi sluší rozmáchlé melodické písně jako Co ta růže, folková vyprávění plná silných obrazů, jako je Tajemství, ale i písně vysloveně rockové jako Zrní z klasů. Do těch si přizval nejen svého letitého spolupracovníka, hráče na elektrickou kytaru a občas i klávesy Jiřího Kováře, ale i vynikající rytmiku basisty Jana Jakubce a bubeníka Miloše Dvořáčka; velmi výrazně nahrávky zdobí Ben Lovett houslemi a David Fárek dechy.
Po hudební stránce je vůbec Vojna a mír na poměry českého písničkářství mimořádně propracovaná; v případě tohoto alba lze ostatně těžko mluvit o „folku“, byť na koncertech Jiří Smrž vystupuje ve většině případů sólově jako starosvětský folkař.
Album je hudebně dokonce tak zajímavé, že není třeba se odvolávat na tradiční oporu písničkářů, totiž texty, jako na primární složku. Byť pochopitelně zásadní složkou Smržovy tvorby jsou. Jeho metoda je několikerá. V písních Uniformy bez označení nebo Seňor Escobar můžeme mluvit o na první pohled explicitních příbězích, které ale ve skutečnosti mají mnohem širší platnost jakéhosi podobenství.
Naopak texty s rozostřenými symboly jako Jen jsem ji zahléd nebo Zrní z klasů možná odkazují někam k osobní autorově zkušenosti, z níž si odnášíme, stejně jako z poezie, vlastně „jen“ jakýsi pocit.
Jiří Smrž často svá alba uzavírá jakýmsi mimoděčným shrnutím. Ani tentokrát tomu v písni Tajemství není jinak: „Ó, to tajemství, v čem tkví – Ó, kdo ví, kdo ví...“.
