Chvění světel a plynutí vody. V Městské knihovně můžete obdivovat dílo Jitky Svobodové

Prostory Městské knihovny jsou pro Svobodové tvorbu ideální. Monumentální sály hostí velkoryse pojaté kresby, v nichž ztvárnila půvab předmětů všedního dne, kterých bychom si nejspíš ani nepovšimli a nemuselo by nás napadnout, že by se mohly stát předmětem zájmu malířky. Jsou to roury, trubky, prkna nebo kabely, které často ztvárnila v nadživotní velikosti.

To jsou její zřejmě nejznámější motivy, které působí věcně, stroze a syrově. Střídmé geometrické tvary však věrně vykreslují skutečnost, ve které žijeme a jejíž se stáváme součástí, ať chceme nebo nechceme. Jitku Svobodovou okouzlovaly i předměty, které jsou neopomenutelnou součástí našeho života a domova. Všechno, co souvisí s nejintimnějším prostředím, jako jsou židle, stoly, talíře, hrnky nebo třeba i kostky cukru.

A opět sáhla k jejich ztvárnění v nadživotním měřítku. K nim se vážou i sochy z drátů a papíru, v nichž se vyjadřuje jednoduchou prostorovou linkou a strukturou.

Co se skrývá pod povrchem

Dalším tématem se pro ni stala příroda, dokázala vystihnout pevnost i křehkost korun stromů, které jakoby se vlnily ve větru. Světlo proniká jejich větvemi a prostorem krajiny plují mraky. Uměla ztvárnit půvab květů, zaznamenat jejich tvary v až ornamentálním zjednodušení.

Vždycky ji zajímalo, jak se proměňuje tvář přírody působením přirozených přírodních cyklů a lidskou činností. Pozdní krajiny, kde jemnou kresbu akrylem doplňují linie z drátků, připomínají vyjádřením atmosféry obrazy Josefa Šímy z posledního tvůrčího období, které jsou jakousi esencí přírody a citlivým ztvárněním sil ovládajících vesmír.

Kresby i obrazy často tvoří cykly, v nichž se působení autorčina díla ještě prohlubuje a znásobuje. Jemné pastely, vycházející z obyčejných předmětů, vyznívají takřka jako čistě abstraktní kompozice. Svou křehkostí, oduševnělostí a zároveň přímou souvislostí s naším prostředím, s přírodními principy a rytmem života, navazují – nejspíš vnitřním spřízněním – na Václava Boštíka, další velkou osobnost českého umění nedávné doby. Její zobrazení krajiny – prostoru – nebylo, stejně jako v jeho obrazech, nikdy doslovné. Dokázala vyjádřit to, co se skrývá v hlubokých vrstvách pod povrchem.

Jitka Svobodová vystudovala malbu na pražské Akademii výtvarných umění. A protože rok po jejím absolutoriu přijely do Prahy sovětské tanky, uvědomila si, že se bude muset něčím živit. V žádném případě se totiž ve své volné tvorbě nechtěla podbízet nastupujícímu normalizačnímu režimu. Tak se rozhodla, že vystuduje ještě restaurování. Při něm ji inspirovalo prostředí stavby s jeho syrovými technickými prvky. Velmi důležité pro ni bylo, že začala hodně kreslit. Stanovila si přísný režim, který dodržovala po celý život. Ráno vstávala a šla do ateliéru. Nejintenzivněji pracovala dopoledne, kdy měla nejvíc energie. A důležitá pro ni byla i pravidelná fyzická práce, která ji dokázala přivést do psychické rovnováhy.

Zdůrazňovala, že je důležité mít určitý řád a pravidelný životní rytmus. Za odměnu považovala to, že se jí něco podařilo. Zastávala názor, že práce pořád někam směřuje a něco přináší. Vzpomínala, že skoro celý ročník z Akademie odešel do emigrace. Ale ona byla přesvědčena, že potřebuje prostředí, ve kterém má své kořeny, i když se zrovna v zemi, kde žijete a kde jste se narodili a prožili dětství a mládí, situace ve společnosti nevyvíjí zrovna příznivě. A Jitka Svobodová si raději zvolila cestu spojenou se svou zemí za všech okolností. Podle toho, jak silná je její tvorba i v nejtěžších a nejdepresivnějších dobách, je zřejmé, že její volba byla správná.

Za zmínku stojí všechna autorčina témata. Působivou kolekci tvoří kresby nití, ve kterých se inspirovala sítěmi či tvary pavouků. Zajímavé jsou kresby inspirované nekonečnými dálkami vesmíru nebo střídáním nocí a dní. Uvědomila si, že vesmír nelze vždy vyjádřit kresbou, a tak došla k trojrozměrnému řešení. V objektu nazvaném Den a noc se dotýkají dva kužely – světlý a tmavý, do kterých se promítají energie ovládající kosmické dění. Jemné chvění světel v prostoru ztvárňují kresby mraků pastelem a drátem. Stejně působivé jsou záznamy nekonečného pohybu mořských vln, stíny záhybů lehce vlajících záclon, plynutí vody nebo kouře volným prostorem.

Výstava tedy představuje její soustředěné dílo v celé složitosti a rozmanitosti, je rozdělena podle témat, jejichž možnosti umělkyně vyčerpala do všech důsledků.