Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

John Doe jsme my všichni, myslí si český hudebník Tomáš Dvořák

Kultura

  6:00
PRAHA - Český skladatel, klarinetista a producent Tomáš Dvořák, vystupující pod uměleckým jménem Floex, připravil své nové album A Portrait of John Doe ve spolupráci s britským producentem Tomem Hodgem. Dvojici a její hosty na albu doprovází Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Na jedné vlně. Tomáš Dvořák neboli Floex s britským producentem Tomem Hodgem. foto: MERCURY CLASSICS

LN: Jak konkrétně spolupráce s Tomem Hodgem na albu probíhala?

Celý projekt byl vlastně dílem náhody. Na počátku cesty, která nás dovedla až k velké desce, stál ovšem fakt, že v momentě, kdy jsme se ocitli společně ve studiu, mezi námi skvěle fungovala chemie. Často jsme si pak volili role, které nám nebyly úplně vlastní, ale ta energie stejně prozáří napovrch.

LN: Jako třetího důležitého aktéra jste si na album přizvali orchestr. Bylo od počátku cílem obohatit skladby o prvky orchestrální hudby?

Celá deska prošla několika fázemi. První – pro mě nejzábavnější – část byla, když jsme skladby vymýšleli. Tom vždycky přiletěl na pár dní do Prahy a v mém studiu jsme improvizovali a vytvářeli hrubé skici. V určité fázi procesu přišla nabídka od Symfonického orchestru Českého rozhlasu – a bylo to jako dar shůry, protože jsme zrovna řešili, jak bychom mohli desku obohatit o aranže a co všechno by pro nás bylo realizovatelné. Vrhli jsme se tedy na psaní partitur a celý proces byl zakončen nahráváním ve Studiu 1 Českého rozhlasu. Ovšem ani to nebyl zdaleka konec, protože v elektronické hudbě všechno nahrávkou vlastně teprve začíná. Asi rok zabrala produkce, laboratorní zvuková práce, celkové formování a dokončování skladeb.

LN: Co byste vyzdvihl na Hodgeově práci? V čem je jeho producentský přístup jiný než váš?

Myslím, že naší velkou výhodou je to, že se dobře doplňujeme. I když na jedné straně sdílíme podobné hodnoty, každý máme „sílu“ v něčem jiném – a díky tomu má naše spolupráce synergický efekt. Tom zastával zásadní úlohu v případě psaní partitur. Já mám v této oblasti nulovou zkušenost a byla to pro mne možnost, jak k tomu alespoň přičichnout. Já jsem zase dominoval v otázce produkce a hudební formy. Kdybych měl ale zmínit jednu věc, která mi na Tomovi imponuje, byla by to schopnost vyjádřit myšlenku v krystalické, precizní podobě, tedy zredukovanou na to opravdu podstatné. Líbí se mi hodně i Tomova emocionální stopa v hudbě, myslím, že v sobě má jakousi mozartovskou muzikálnost. Myslím tím poetiku, jakou do hudby přináší.

LN: Cítíte vy sám, že vás spolupráce s Tomem Hodgem někam – ve srovnání s vaší předchozí produkcí – posunula?

To je otázka, na kterou se mi těžko odpovídá. Kdybych dělal ve stejném období svou vlastní desku, myslím, že by tam byl paradoxně větší posun než v případě Johna Doea. Já momentálně tíhnu spíš k elektroničtějšímu a tanečnějšímu zvuku. Za nejzásadnější posun ovšem považuji samotnou hudbu. Myslím, že se mi bude stěží dařit dosáhnout takhle hudebně kvalitní desky. Nové album je o kus víc ponořené do světa vážné hudby a řekl bych, že i o něco abstraktnější než má minulá nahrávka Zorya. Je to taky větší avantgarda a jsem přesvědčen, že v hloubce propojení mezi současnou elektronikou a takzvanou vážnou hudbou je docela unikátní. Myslím, že se nám podařilo dosáhnout polohy, která je ve skutečnosti posluchačsky dost vzrušující, zábavná a také docela netradiční.

LN: Jak ty skladby fungují na pódiu, bez orchestru? V jaké sestavě je budete hrát?

Před rokem jsme měli jakýsi pilotní koncert, během nějž jsme odehráli celý projekt v plné sestavě, tedy včetně orchestru, čtyř perkusistů a pětičlenné kapely. Nyní se snažíme vše transformovat do minimálního obsazení – a musím říct, že je to o poznání těžší úkol. Klubový koncert bude v obsazení já (klarinet, midi marimba), Tom Hodge (piano, klávesy a klarinet) a Jakub Tengler (bicí a pady). Přišli jsme však s konceptem, kterému říkáme „virtuální orchestr“. Celý symfonický orchestr jsme si nahráli na třicet pět GoPro kamer a nyní budou části našeho vystoupení doplněny o projekce hudebníků, kteří nás doprovázejí.

LN: CD se jmenuje A Portrait of John Doe, tedy něco jako portrét obyčejného, bezejmenného člověka. Co se tedy o takovém obyčejném člověku z alba dozvíme?

Deska je v tomhle smyslu zprávou o hledání podstatných momentů našeho života. V dnešní roztříštěné době máme pocit, že zdánlivě obyčejné věci mají důležitější kvalitu než úroveň naší prezentace na sociálních sítích či kariérní výsledky. Jeden z důležitých aspektů je i to, že všechna témata, která na desce pokrýváme, nějak sdílíme. Proto jsme vytvořili imaginární postavu Johna Doea, jakéhosi Jana Nováka. Není to nikdo konkrétní, ale zároveň my všichni.

Autor: