Přestože bylo evidentní, že nemalá část publika přišla na filmovou hvězdu, na všech oficiálních místech byl tento večer avizován jako koncert Jeffa Becka s hostem, včetně toho, že na vstupenkách byl Johnny Depp uveden asi třetinovým písmem, že směrovky od metra k hale odkazovaly pouze na Jeffa Becka a nikoho jiného apod. Byl to jeden z důkazů soudnosti a pokory filmové hvězdy, která dobře ví, kde je v hudebním kontextu její místo, byť by si mohla vydupat mnohem víc. O dalších důkazech téhož za chvilku.
Dívky, které prostřednictvím transparentů z publika zvaly Johnnyho Deppa na drink po koncertě, musely „přežít“ spoustu času s hudbou, která jim možná připadala jak z jiného světa. Nejprve relativně dlouhý a rozhodně nijak „předkapelově“ utlumený blok Michala Pavlíčka a jeho kvartetu, hrajícího především prstolamné kytarové instrumentálky, ve kterých tento celoživotní milovník Jeffa Becka chtěl dokázat, že si své místo zahřívače pódia (což pro legendu českého rocku byla vpravdě bizarní pozice) zaslouží.
Největšího ohlasu se nakonec dostalo finálovým hitům jeho bloku, Velikému lalulá (které, málo platné, neznělo tak vzdušně, jako v podání Stromboli) a téměř instrumentální verzi Země vzdálené, skutečně velkého českého rockového hymnu. Mohutný zvuk se třemi vokalistkami byl nakonec paradoxně nejmasivnější stěnou, jakou jsme toho večera z pódia slyšeli.
Michal Pavlíček je nesporný kytarový virtuos, a to Jeff Beck samozřejmě také. Už od samého začátku Beckova vystoupení, jež začalo po pauze a přestavbě pódia, ovšem bylo jasné, že slovo virtuozita neznamená vždy jedno a to samé. Tam, kde Pavlíček sází na kaskády tónů, rychlost a v neposlední řadě délku skladeb, nabízí Beck ne snad přímo opak, ale rozhodně mnohem víc uměřenosti a hry se zvukem a výrazem.
Šedá eminence
Ačkoli prvních deset čísel koncertu bylo instrumentálních, vlastně nikdy nešlo o kytarové exhibice v pravém slova smyslu - v takové Caroline, No, převzaté od Beach Boys, se Beck prostě položil do baladické melodie a soustředil se na práci s jednotlivými tóny, tak, jak to umí jen on. Pečlivé tónové nuance, jichž dosahuje mj. neopakovatelně propracovaným využíváním potenciometru hlasitosti na svém ikonickém bílém stratocasteru, si ale pochopitelně vychutnával i v kompozičně náročnějších skladbách.
Pro české publikum měla sestava Beckovy instrumentální části koncertu docela zajímavou, byť nikoli nelogickou okolnost. Ukázala totiž, jak velkou „šedou eminencí“ kytaristovy kariéry je náš krajan, klávesista a skladatel Jan Hammer. Nejenže hned tři skladby - The Pump, Star Cycle a You Never Know - pocházejí z Beckova alba There And Back z roku 1980, na němž se Hammer jako klávesista podílel, ale druhou a třetí zmíněnou také sám složil.
A budeme-li chtít zajít ještě dál, Hammer se také jako klávesista podílel na albu Mahavishnu Orchestra Inner Mounting Flame z roku 1971 a Billyho Cobhama Spectrum z roku 1973, ze kterých Jeff Beck pro pražský koncert vybral skladby You Know You Know resp. Stratus. Čili suma sumárum, s přesnou polovinou Beckem hraných skladeb má tak či onak Jan Hammer něco společného. Člověk nemusí být zrovna fanouškem nacionalistických politických uskupení, aby z takového zjištění měl prostou radost.
Chůzí Jacka Sparrowa
První riffy jedné z nejslavnějších kytarových instrumentálek všech dob Rumble původně od Linka Wraye byly signálem, že se blíží vytoužený okamžik dívek, jež přišly pouze na svého filmového idola - a skutečně, klátivou chůzí Jacka Sparrowa, s kytarou zavěšenou „proklatě nízko“ a v jednotlivých riffech se zdvihy pravé ruky pečlivě okoukanými od svého největšího rockového idola Keithe Richardse se na pódiu objevil Johnny Depp.
Jako první zpívanou písničku očekávaně zařadili Beck s Deppem This Is a Song for Miss Hedy Lamarr, singl z připravovaného alba nazvaného 18, které vyjde za pár dní. Tedy skutečně pěknou píseň, která vzbuzuje zvědavost, jak bude znít celé album. Následovala Lennonova Isolation, vlastně první, dva roky stará vlaštovka společné práce obou protagonistů.
Už tady bylo jasné, že Johnny Depp je všechno, jen ne zpěvák. Jako doprovodný kytarista je spolehlivě průměrný, žádnou „škodu“ nepáchá, kapelu (Robert Stevenson - klávesy, Rhonda Smith - baskytara, Anika Nilles - bicí) svými kytarovými poryvy nijak neruší a hlavně - je si zjevně vědom svých možností, do žádných sólových extravagancí se nepouští a dominantní roli instrumentalisty plně nechává na Jeffu Beckovi.
Jeho zpěv je ale opravdu hodně diskutabilní. Určitě by bylo dobře lépe volit repertoár, protože třeba Time od Beach Boys prostě nemá Depp absolutně šanci utáhnout a v Hendrixově Little Wing je také velice slabý. Podobný případ ostatně byl, když se v roce 2018 jako člen kapely Hollywood Vampires v roli předkapely Ozzyho Osbournea v Letňanech pokoušel zpívat Bowieho Heroes.
Naproti tomu Venus In Furs od Velvet Underground, ale i závěrečná The Death And Resurrection Show z repertoáru Killing Joke mu seděly dokonale, zaříkávačský vokální part první jmenované, ve kterém se spojil s klávesistou Stevensonem, ostatně napomohl k tomu, že právě tento song jednoznačně v beckovsko-deppovské části vysoko čněl nad ostatními.
Zajímavým paradoxem je ostatně i jeho zařazení - Velvet Underground a hudba, kterou ve svých projektech celý život hraje Jeff Beck, jsou tak rozdílné vesmíry, že je vlastně s podivem, že Beck vůbec tuhle píseň do svého repertoáru, zjevně na přání Johnnyho Deppa, byl ochoten zařadit. Je to vlastně podobně bizarní, jako kdyby třeba jmenovaný Michal Pavlíček zničehožnic zahrál písničku od Plastic People of the Universe.
Gesto i zábava
V přídavku nejprve zahrál Jeff Beck sólo svoji verzi Corpus Christi Carol Benjamina Brittena, posléze se připojil Johnny Depp a volně přešli do A Day In The Life z beatlovského Seržanta. Po pravdě řečeno, asi nejeden posluchač se modlil, aby se jinak nesmírně sympaticky působící Depp nepokoušel zpívat původní křehký Lennonův part - naštěstí i v tomto případě zvítězila hercova soudnost a píseň zazněla pouze jako instrumentálka, tedy v podobě, za jakou dostal v roce 2009 Beck cenu Grammy.
Bylo řečeno, že spojení hudebního génia Jeffa Becka s vášnivým milovníkem hudby s omezenými muzikantskými schopnostmi Johnnym Deppem, je značně bizarní. Lze se o tom jen dohadovat, ale s největší pravděpodobností je v první řadě výsledkem velkého přátelství obou protagonistů.
Z jedné strany je pozvání Deppa na turné Becka skvělý komerční tah, o tom nemůže být pochyb. Z druhé strany se dost možná jedná o Beckovo přátelské gesto na podporu herce, kterého přes výrok soudu nedávající za pravdu jeho exmanželce část společnosti odepsala za údajné domácí násilí. Ale zároveň není pochyb, že se Beck i Depp na pódiu velmi dobře baví - a dost pravděpodobně to tak bude i mimo něj. Ať už si do zákulisí na ten vytoužený drink nějaké fanynky pozvou, nebo ne.
