Bože, chtěl bych se naučit psát, chtěl bych tuto dobu stvořit znovu na papíře, po ničem tak netoužím jako po tomhle. A snad mně starej dobrej Pánbůh přeci jen dopřeje stát se tím Fitzgeraldem, anebo aspoň Vechtenem naší generace. Ty jedinej si stejně tuhle moji skrytou ctižádost uhod, a kdybych se jím nestal a zhebnul a Tys to přežil, tak vo mně aspoň napiš nekrolog, že jsem to aspoň chtěl udělat... napsal v roce 1950 mladý Josef Škvorecký svému příteli Lubomíru Dorůžkovi.
Budoucí spisovatel, který se narodil 27. září roku 1924, přišel do světa, který pro vypravěče nabízel ohromné množství materiálu. Stalo se tak ovšem na takovém místě Evropy, kde neměl po většinu času mnoho šancí své vyprávění dostat ke čtenářům. Ve vlasti to bylo pouhých deset let, kdy mohl – a to ještě navíc s četnými potížemi – publikovat. Zároveň měl paradoxní štěstí. Jeho první, v roce 1958 vydaný román Zbabělci si komunisté vybrali jako ukázkový příklad, co v české literatuře rozhodně nehodlají dopustit.
Škvorecký byl označen za „prašivé kotě české literatury“. Pro čtenáře to bylo jedinečné doporučení, jaké by mu žádný literární agent nemohl obstarat. Však to také byla doba, kdy se v republice vyskytovala řada zcela jiných agentů než těch literárních.
Inženýr české duše
Josef Škvorecký byl nesporně milý člověk, přesto měl mimořádnou schopnost vzbudit pobouření. To je v Česku poměrně snadné: stačí jen narušit sdílenou mytologii a sebepojetí. Nebylo to zřejmě jeho prvotním úmyslem, prostě věci popsal tak, jak je na vlastní oči viděl. Pojetí dějin jako národní slavnosti, ke které na náměstí hraje kutálka, mu bylo cizí.
Zároveň měl jednu velkou výhodu: nikdy nepodlehl svodům žádné dobové ideologie, takže nemusel trávit celé roky svého života vysvětlováním a sypáním si popela na hlavu a stydlivým zamlčováním některých děl ze svého osobního kánonu, jak to musely dělat jiné významné postavy české literatury.
Ačkoli by z této pozice pro něj bylo velmi snadné vynášet nemilosrdné soudy, měl ve skutečnosti pro různá mladistvá poblouznění svých vrstevníků až něžné, byť ironické pochopení. Je to vidět třeba na literárním ztvárnění básníka a dramatika Pavla Kohouta, kterého ve svém díle zvěčnil pod jménem Vrchcoláb a nakonec s ním sdílel tentýž úděl exilu.
Už se u nás usídlil obrat „laskavý český humor“, většinou když hovoříme o filmech, což někdy může znamenat velmi riskantní balancování na hranici kýče i kýč samotný. Josef Škvorecký byl pozorovatelem, který pocházel z malého města.
Dost malého na to, aby se všichni znali a neměli o sobě iluze, ale dost velkého na to, aby to nesvádělo k nějaké mytizaci venkova. Když se dnes někdy s velkým povykem mluví o historii každodennosti a velkých a malých dějinách, je to objevování objeveného, protože Škvorecký to dělal už v románu Zbabělci.
Ve Zbabělcích, v Tankovém praporu, v Miráklu i v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje naopak silný prvek demytizace. Sáhnout na dojemné obrazy, které si Češi vytvářejí sami o sobě a o historických událostech, jako byl květen roku 1945 či pražské jaro 1968, o podobě československého exilu a nakonec o dění po listopadu ‚89?
Saxofonové sólo z Washingtonu. S prezidentem velké demokracie mi v Redutě bylo dobře, psal před 30 lety Škvorecký |
To bylo pro mnoho současníků neodpustitelné, ať už se psal rok 1948, nebo 1990. Co se někomu jeví jako posvátné a nedotknutelné, je u Škvoreckého často představeno jako poněkud bizarní divadlo, které má ke vznešenosti daleko. (Svým laděním tady ovšem značně vybočuje líčení osudu Židů v povídkovém souboru Sedmiramenný svícen. Tragédie československých Židů není něčím, co by potřebovalo demytizovat, naopak tu stojíme před čirým zlem brutální moci, před kterou prakticky není úniku.)
Příběh inženýra lidských duší mohl na českého čtenáře, pokud se k exilovému vydání z konce 70. let dostal, působit svým líčením prostředí kanadského akademického života poměrně děsivě. Najdeme tam už všechno, čím dnes oplývají některá tzv. konzervativní média, tedy všechny odstíny naivity, neznalosti, celou tu faunu a flóru marxismu a neomarxismu, které prý na Západě bují a jednou způsobí jeho zkázu.
O pozorování a interpretacích Josefa Škvoreckého nemusíme mít pochybnosti. Zároveň ale vidíme, že co se dnes představuje jako nejnovější rizikové trendy, popisoval před téměř padesáti lety. Z této perspektivy nevypadá slibovaný konec Západu zas tak hrozivě.
Zbabělci
Po listopadu 1989 se čekalo, že se ze spisovatelských šuplíků vyhrne řada nepublikovaných geniálních rukopisů; tyto naděje ale byly zklamány. Vlastně na tom měli svůj podíl Zdena Salivarová a Josef Škvorecký, stejně jako další exiloví nakladatelé, kteří mnohé z toho, co nemohlo doma vycházet, pustili do světa.
Ve fázi komunistického režimu, která následovala na konci 50. let a v letech 60., tomu ale bylo jinak. Jedním z autorů, kteří svůj šuplík od samého mládí skutečně měli, byl právě Škvorecký. Jeho román Zbabělci byl napsán už deset let před svým vydáním, přičemž autorovi bylo jasné, že pokud se nestane nějaký zázrak, kniha se do knihkupectví nikdy nedostane. Zázrak se svým způsobem stal. Samozřejmě takový československý a socialistický.
Stalinisté, kteří měli pocit, že se to s tím odsouzením kultu osobnosti poněkud přehání, hledali svou oběť. V synergii s tím si další lidé mysleli, že už se vyplatí trochu riskovat, když se dveře pootevřely. Prozíravý Škvorecký věděl, že vydat knihu je jedna věc, ale co bude následovat, to je záležitost úplně jiná.
Proto v bulletinu nakladatelství poskytl jakýsi návod, jak by socialistický kritik mohl jeho knihu číst. V podstatě to byla ona známá varianta na „nastavování zrcadla“. Její jinou podobou byly tzv. zaštiťovací doslovy, které ironicky popsal v Miráklu.
Zbabělci jsou především satirou na lidský typ, který nenávidím nejvíc: na měšťáka, na onoho patetického pokrytce, který zná vždy jen jednu jedinou ideologii: svůj vlastní sobecký zájem,“ líčí temnými barvami Škvorecký společenskou třídu, ze které sám pocházel.
Pochopitelně poněkud přeháněl. Škvorecký nikdy nedělal dojem, že by někoho nenáviděl, spíše bychom u něj našli znechucení nad některými typy a údery jeho psacího stroje rozhodně v první řadě nepatřily měšťákům. Že si ovšem dokáže od prostředí malého města a jeho obyvatel udržet odstup, ukazuje i soubor jeho povídek Ze života české společnosti, kdy už rozhodně na nějaké krycí manévry nemusel brát ohled.
„Já průšvih čekal. Domníval jsem se však, že budu proklet pouze za naturalismus, což ve zpovědním zrcadle stalinismu nebylo vedeno jako těžký hřích, a sliboval jsem si od toho reklamu,“ vzpomíná v knize Samožerbuch autor.
Bylo to ale mnohem horší. V Lidových novinách popisoval dobové reakce na Zbabělce Jiří Peňás: „Zlom přišel o Vánocích. Nejprve spisovatel Karel Nový stále ještě starostlivě napsal, že mu autor ‚připomíná prašivé kotě, sice už značně protřelé a chytré, ale nebezpečně napadené prašivinou‘. A doporučil: ‚Má-li být zachráněno při životě, musí se donést ihned ke zvěrolékaři.‘ Dobře míněnou veterinářskou radu už ale neobsahovaly recenze, které šly autorovi a knize tvrdě po krku. Titulky mluví samy za sebe: Políček živým i mrtvým (Práce), Červivé ovoce (Rudé právo), Živočichopis pásků (Tvorba), Falešnýma očima (Host do domu).
Večerní Praha se koncem ledna ke knize vrátí ,redakčním stanoviskem’, v němž se jazykem soudních rozsudků praví: Zbabělci jsou pokřiveným obrazem revoluční historie. Je to kniha pomlouvačná a bezvýchodná, jaká u nás, třináct let po květnu, vůbec neměla spatřit světlo světa. V centrálně řízené propagandě se takový článek rovnal autorově likvidaci, která by ještě před pár lety mohla znamenat likvidaci fyzickou.
Kolektivní šílenství
Tato kritika byla absurdní už tenkrát, natož z dnešního pohledu. Líčení osmi dnů z května 1945 na malém městě nazývaném Kostelec, což byl samozřejmě Škvoreckého rodný Náchod, jazykem dvacetiletého mladíka Dannyho Smiřického nemůže být žádný pokřivený obraz revoluční historie. Na někoho, kdo předpokládal, že vzorem mládeže má být v dětství Pavlík Morozov, Vaska Trubačov a jeho kamarádi, v dospívání Oleg Koševoj a Zoja Kosmoděmjanskaja a pro všechny úderník Stachanov a mučedník Julius Fučík, to ovšem muselo působit děsivě a jako narušení posvátného literárního kánonu.
Řádění stalinistů ale časem přece jenom poněkud polevilo, takže Zbabělci mohli znova vyjít, byť s drobnými úpravami. V roce 1963 vyšla novela Legenda Emöke a o rok později povídky Sedmiramenný svícen, pak následovaly knihy Nápady čtenáře detektivek, Ze života lepší společnosti, Smutek poručíka Borůvky, Farářův konec, Lvíče, Hořkej svět. Postupně je rozebírat nemá smysl, nepíšeme čtenářský deník. Pro tahák k maturitě by se ale dalo uvést několik klíčových slov jako jazz, ženy, angličtina, malý člověk ve velkých dějinách, tragédie, smutek, ironie, radost z paradoxů.
Rok 1969 znamenal pro Škvoreckého životní zlom, protože republiku opustil a 20 let se do ní nevrátil. Důvodem jeho cesty z počátku nebyl exil, ale přednášení na Cornellově univerzitě v USA. Z domova ovšem přicházely takové zprávy, že bylo jasné, že přituhuje a bude konec i s těmi svobodami, kterých si lidé mohli užívat ještě před pražským jarem. Vyjadřoval to lidový slogan „Sorry, Tony“, protože za normalizace nastalo takové temno, že se na prezidentování soudruha Antonína Novotného vzpomínalo jako na zlatá léta. Škvorecký tušil, že ve vlasti už by mu nevyšla ani kniha, ani článek.
S rokem 1968 se vypořádal románem Mirákl, který vyšel v roce 1972 v Torontu. Částečně se opakovala historie se Zbabělci, ovšem tentokrát uraženými nebyli činovníci komunistického režimu, ale aktéři období pokusu o reformy.
Vypravěčem je opět Danny Smiřický, jenž popisuje hektické měsíce „obrodného procesu“ spíš jako kolektivní šílenství, které nemůže dobře skončit. Stejně jako v případě Kostelce, tedy Náchoda, se řada lidí poznala. Tentokrát ale nešlo o občany malého města, ale známé osobnosti plně namočené do tehdejšího celostátního dění.
Škvoreckého obraz je prostě vzdálený sebepojetí reformních komunistů, kteří měli pocit, že v Československu probíhá jedinečný historický experiment, na který se celý svět dívá s úžasem (což bylo také jádrem známé polemiky Václava Havla s Milanem Kunderou). Byl to spíš karneval na lodi bláznů.
Příběh inženýra lidských duší
Do názvu dvousvazkového románu Příběh inženýra lidských duší si Škvorecký vypůjčil pojem, který pochází z doby stalinismu. Josif Stalin při setkání se sovětskými spisovateli od jednoho z nich slyšel pojmenování role spisovatele jako „inženýra lidských duší“, což se mu zalíbilo a rád to citoval. Škvorecký toto označení používá samozřejmě ironicky, ovšem při pohledu na složitou kompozici románu mu musíme přiznat jeho oprávněnost jaksi i z technologického hlediska.
Celé souhvězdí postav, každá se svým charakteristickým jazykem, prolínání několika dějových linií, především současnosti, kdy se Danny Smiřický ocitá jako profesor literatury v Kanadě, a protektorátního období, kdy se vrací do doby před Zbabělci, ohromné množství narážek na anglosaskou literaturu, zakomponování čtyř desítek dopisů psaných různými postavami. Autor později popisoval, jak si text románu rozložil na zemi a přehazoval mezi sebou jednotlivé pasáže jako skládačku.
Malý, trochu obtloustlý, pochybující. Český detektiv je většinou antihrdina, říká literární teoretik Pavel Mandys |
V této životní fázi už Danny Smiřický není nezkušený mladík z Kostelce ani poněkud oportunistický učitel a pak redaktor pražského nakladatelství, který do soukolí režimu jenom přisypává drobná zrnka písku, ale názorově vyhraněný muž středního věku, který považuje marxismus za totální blud nejen intelektuálně, ale na základě své osobní zkušenosti.
Zůstal mu však antiheroismus. Znovu se také vrací ironické líčení české povahy, a to i na příkladu vlastního otce: „Otec míval před válkou pistoli, ale když přišli Němci, někam ji schoval a pak ji za revoluce nemohl nalézt. Strávil celou revoluci marným hledáním.“
Na vlastním otci může také demonstrovat jisté komplikace národní mytologie: „Tatínek byl taky válečný hrdina. Říká se to o všech těžce zraněných, i když zrovna jedli sejra, a tatínek byl těžce raněn u Zborova. Ale příliš často se tím nechlubil, neboť byl hrdinně zraněn na špatné straně fronty, kulí, která velmi pravděpodobně pocházela z legionářské strojní pušky.
Několikrát se pokusil svou story vylepšit tvrzením, že zranění utrpěl při pokusu o přeběhnutí k nepříteli, jenomže mu to nikdo nevěřil, nejmíň já. Tatínek byl skrznaskrz Čech. Vždycky svědomitě sloužil, přitom si vždycky myslel opak toho, co si myslet měl, ale sloužil.“
Danny Smiřický ovšem má u svých kanadských studentů také jistou aureolu hrdiny, protože v jejich očích se podílel na protifašistickém odboji. Na tom sice něco je, nicméně pan profesor to poněkud vylepšil, když místo resistence group použil výraz guerrilla group, což pro jeho posluchače zní zvučněji. Své studenty označuje za „prérijní mláďata“, vykazující veškerou naivitu mládí, a navíc jim chybí – stejně jako jejich rodičům – zkušenost nesvobodné společnosti.
Když vypráví skutečné příběhy o politických popravách, mají tendenci to zaměňovat za historky z literatury nebo filmu. „Asi to pro ně pro všechny navždy zůstane biograf. Ne navždy. Do pádu západního světa,“ konstatuje vypravěč temně.
Další uražení
Antiheroismus je ale u Škvoreckého něco jiného než zbabělost. Danny Smiřický není zbabělec, je dokonce schopen odvážných činů, byť z motivů, které se v čítankách neuvádějí. (Většinou chce imponovat nějaké dívce.) Jedna z překážek velkých činů proti panující moci je, že totalitní režimy si berou rukojmí a odbojový čin může znamenat smrt desítek nevinných lidí.
Dannyho přítel Přema na konci války vyhodil do povětří sklad benzinu, načež mu lékař, který mu tajně ošetřoval popáleniny, vylíčil, kolik lidí kvůli tomu může přijít o život. Přema by ovšem mohl situaci zachránit, kdyby se šel udat Němcům, dělat to ovšem nemá, protože pak by musel udat i ošetřujícího lékaře. S přihlédnutím k těmto okolnostem se odbojová činnost provádí velmi obtížně.
Tak jako se po vydání Miráklu mohli cítit uraženi reformní komunisté, mohla se četba Příběhu inženýra lidských duší dotknout exilu. Je vnitřně rozdělený, protože jeho příslušníci mají nesdělitelné životní zkušenosti. Někteří připomínají postavy z dob národního obrození, v české hospodě v Torontu si při různých výročích pouští gramofonovou desku s Masarykovým projevem, sní o tom, že by bylo možné silou svrhnout komunistický režim, a exulanty posrpnové považují za zkažené komunistickým školstvím.
Jiní jsou ultrapravičáci, další zase levičáci, kterým nevyšel experiment se socialismem s lidskou tváří. Ti poslední mají pocit morální převahy, protože oni komunismu věřili a vystupovali podle toho, zatímco ti ostatní se jen přetvařovali...
Směšnost a naivita ovšem nejsou vyhrazeny pouze pro větší či menší oběti režimu. Se zvláštní zlomyslností Škvorecký popisuje, jak do Toronta se zájezdy Čedoku přijížděli práskači vyslaní Státní bezpečností, kteří se zaplétali do svých chatrných historek.
Metál a konec? Kdepak!
Pád komunistického režimu na podzim 1989 byl pro Škvoreckého nepochybně příjemným překvapením, protože nejspíš příliš nepočítal s tím, že se do vlasti za svého života ještě někdy vrátí. Ve filmu by se mohlo skončit happy endem, když se svou ženou Zdenou Salivarovou dostává Řád bílého lva za zásluhy o přežití české kultury, na kterém se podílelo jejich exilové nakladatelství. Místo toho si oba museli prožít velmi hořké chvíle.
Josef Škvorecký v době, kdy se prvně přiblížil svému snu stát se Fitzgeraldem své generace, tedy v době vydání Zbabělců (1958)
Nejdřív to byly jen drobnosti. V roce 1992 vyšly v Respektu tři články pod společným názvem „Dobrodružství amerického feminismu“. Tématem bylo sexuální obtěžování, sexual harassment. Škvorecký později pro tento jev použil výraz harašení, což pobouřilo feministky tenkrát a neodpustily mu to dodnes. Vážnější bylo, když se přihlásil k překladu knihy Warrena Millera The Cool World, česky jako Prezydent Krokadýlů.
Do té doby bylo autorství překladu připisováno překladateli Janu Zábranovi, Škvoreckého příteli, který zemřel v roce 1984, podle Škvoreckého ale Zábrana jeho překlad jenom „pokryl“. Vypukla polemika, ve které byl Škvorecký obviňován, že si autorství překladu připisuje neprávem.
Škvorecký ovšem mohl jako pomocný (ale velmi silný) argument použít, že společně s Janem Zábranou napsali tři detektivky v době, kdy Škvorecký publikovat nemohl, které byly podepsány jen Zábranou. O spoluautorství nevěděla ani Zábranova žena Marie.
Oba spoluautoři navíc do třetího dílu Vražda v zastoupení zapracovali tajné sdělení, když první písmena každé nové kapitoly tvoří latinský nápis Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum – Škvorecký a Zábrana spáchali žertík. V každém případě je z psychologického hlediska těžko představitelné, že by Škvorecký svému již nežijícímu nejlepšímu příteli překlad upřel.
Opatrně s těmi soudy
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Petr Cibulka vydal své známé seznamy agentů Státní bezpečnosti, přičemž mezi spolupracovníky bylo i jméno Škvoreckého manželky Zdeny Salivarové. Spisovatelka se zařazení mezi vědomé spolupracovníky bránila soudně, soud vyhrála a Škvorecký napsal detektivku Dvě vraždy v mém dvojím životě(1996), kde svou ženu hájí a kde Cibulka vystupuje jako fanatický antikomunista pan Mrkvička.
Po letech zkušeností s tragicky nespravedlivými individuálními lidskými příběhy na straně jedné, cynickým popíráním na straně druhé a širokou škálou osudů mezi tím už jsme někteří snad o něco opatrnější ve vynášení soudů. Není pravda, že „estébáci si tam napsali, co chtěli“, ale není pravda ani to, že samotný záznam v nějakém registru svazků s písmenem kategorie stačí k automatickému morálnímu soudu. S ohledem na celý život Zdeny Salivarové je to jen poznámka pod čarou. Vzpomínat se bude na to, co napsala a co díky ní v exilu vyšlo.
I truchlivý běh historie má ale zábavné zákruty. „V srdci Masarykova náměstí poblíž kostela sv. Vavřince se nachází litinová lavička s realistickou sochou spisovatele Josefa Škvoreckého v nadživotní velikosti v jemu typické uvolněné póze,“ čteme v cestovním průvodci. Představte si to. Litinový Škvorecký v nadživotní velikosti! Kdyby to v květnových dnech jen tušily vytoužené milostné objekty Dannyho Smiřického Marie a Irena! Netušily ale nic a z nenaplněných tužeb vzniklo literární dílo. Škoda že nevidíme, jak by se na to tvářil sám autor.
