Na novém albu Pink Noise jste překvapila změnou žánru. Proč jste se přesměrovala na sofistikovaný syntezátorový pop?
Jsem dítě 80. let a mnoho mých inspirací definoval sound té doby. Syntezátorový pop přirozeně doprovází řadu mých vzpomínek na dětství. Chtěla jsem natočit ódu na úžasnou éru syntezátorů, ovšem tak, abych zůstala sama sebou. Mám-li uvést konkrétní inspiraci, určitě je to Prince. V začátcích kariéry patřil k mým podporovatelům a mentorům, což mi připadalo neuvěřitelné. Přijít o Prince vinou předčasné smrti pro mě bylo jako ztratit celou jednu životní kapitolu, protože on byl jednou z mých posledních ikon. Část mojí osobnosti možná pořád touží vnímat Prince blízko sebe, vrátit se do oněch časů a vyjádřit to hudbou.
Když jste psala písně, myslela jste tedy už předem na zvuk?
Těžko se mi to vysvětluje. Většinou se zavřu ve svém domácím nahrávacím studiu nebo sednu za klavír nejistá, co přijde. V takovém případě si mohu předem vybudovat představu o soundu, melodie a text se dostaví až poté. Ale někdy je to přesně naopak. Zasáhnou mě konkrétní verše a s nimi zároveň i hudba. Což vždy považuji za mimořádné požehnání.
V rozhovoru pro NME jste se zmínila o počátečním pocitu „nedostatku zájmu“ producenta Danna Humea z kapely Evermore, ale že se vše obrátilo ve „šťastný konec“. V čem problémy spočívaly?
Pracovat na albu Pink Noise právě s Dannem bylo nakonec skvělé. Ale dělat s někým hudbu, to je svým způsobem jako vstoupit s ním do vážného vztahu. Po počátečním okouzlení se s ním musíte naučit doopravdy komunikovat, propojit se s ním. Natáčení probíhalo intenzivně i kvůli omezením, která jsme v té době měli. Nemohli jsme například opustit na čas studio nebo rozpracovaný kus, urovnat si myšlenky a pak se k práci vrátit, čímž se nahrávání odlišovalo od mých předchozích spoluprací. O to víc jsem hrdá na výsledek.
Při našem rozhovoru před vystoupením na Colours of Ostrava 2017 jste mluvila o otevřenosti odlišným žánrům, jazzových inspiracích či spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem. Platí to pořád?
Doufám, že budu vždy schopna věnovat se všem projektům, které mi promlouvají z duše. Orchestrální hudba, aranžování a komponování pro mě vždy představovaly důležitou a radostnou zkušenost. Je to, jako kdybych měla několik domovů. V každém z nich jsem nějaký čas strávila, ráda se do nich vracím a takhle bych to chtěla dělat i nadále. Právě nyní komponuji vedle muziky pro sebe samotnou také scénickou hudbu pro film a televizi a velmi si tu pestrost užívám.
Tušíte už podle nových písní, které píšete, styl příští desky?
Teprve s plánováním příštího alba začínám. V některých myšlenkách navazuji na svět Pink Noise, chtěla bych ho dále rozvádět a oživovat. Zároveň se mi zdá, že některé z písní budou více odkazovat i na moje předchozí desky Sing To The Moon a The Dreaming Room. Ale vždy se snažím nechat se vést samotnou hudbou.
Festival, na kterém v Praze vystupujete, letos zahajovali Snarky Puppy. Jak vzpomínáte na spolupráci s nimi?
Jsou to zcela univerzální hudebníci, dokáží zahrát cokoliv! Jejich kapelník Michael League je navíc můj dobrý přítel, proto šlo o mimořádně milou zkušenost. Když jsem hostovala na jejich desce Family Dinner Vol. 2, nediktovali mi, co mám zpívat, ale vytvořili prostor, ve kterém jsem se mohla pohybovat zcela přirozeně.
V roce 2008 jste absolvovala konzervatoř v Birminghamu. O deset let později jste na Birminghamské univerzitě obdržela čestný doktorát. Muselo jít o velké zadostiučinění, že?
Byl to naprosto vzácný, zvláštní moment. Jsem hrdá na to, že pocházím z Birminghamu. Původně jsem absolvovala v oboru kompozice a vždy jsem říkala, že bych se někdy ráda vrátila k výuce. Proto pro mě doktorát tolik znamená.
