Úterý 26. října 2021, svátek má Erik
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jsem sám sobě morčetem

Kultura

  12:12
Básník Tonnus Oosterhoff se českým čtenářům představil díky antologii V Nizozemsku už nechci žít. V rámci programu Café Amsterdam autor také navštívil Prahu.

* LN Vystudoval jste literaturu a psychologii. Pracoval jste někdy jako psycholog?

Ano, pracoval jsem dva roky jako pedagog. A pak, když jsem byl bez peněz, jsem například psal reklamní texty pro pohřební ústav a příběhy do ženského magazínu. Jmenoval se Má tajemství a uveřejňoval tajné příběhy žen, jako by je psaly ony samy.


Podívejte se:
 Překlad: Veronika Havlíková
Hudba: Sinfonia Es dur, bwv 791 od J. S. Bacha
Hraje: Glenn Gould  
Nizozemský originál a jiné básně najdete na www.tonnusoosterhoff.nl

* LN To byly vymyšlené příběhy?

Někdy to byly skutečné příběhy a někdy jsem si je vymýšlel. Moje poslední kniha povídek začíná jedním z těch příběhů z časopisu. A mnoho lidí říká, že je to ten nejlepší příběh z knihy. Psal jsem ho všehovšudy den a půl.

* LN Českému publiku se představujete poezií. V Nizozemsku básníci běžně veřejně vystupují. Může být dnes poezie populární tak jako dřív lidová píseň, kterou si člověk zapamatoval?

Dobré písně dobře kombinují text a hudbu, jdou přímo do srdce. V tomhle smyslu chci také napsat něco, co jde přímo do srdce. Ale například zhudebněná současná poezie je vždycky fiasko. Poezie je hudba sama o sobě.

* LN Skládáte „pohyblivé básně“, filmy ze slov, která se vynořují, pohybují a mizí. Na čtení v Praze jste předvedl báseň Ukolébavka. Zní v ní klavírní hra a objevují se útržky nočního rozhovoru nebo myšlenek, vyvolává povědomou nemocniční atmosféru.

Ta báseň měla být něco mezi bdělostí a snem. Souvisí také s něčím, o čem bych v Nizozemsku nemluvil: můj otec onemocněl Alzheimerovou chorobou a to v tomto textu hraje určitou roli.

* LN Pokud vaše pohyblivé básně vidí člověk jen v nizozemštině a nerozumí slovům, mohl by si myslet, že jde o jakousi technickou hříčku, o experiment.

Nechci experimentovat, jde mi o něco jiného. Tím, že slova nechávám mizet a objevovat se, chci kontrolovat, co se děje ve čtenářově mozku. Protože tak můžu například řídit, jak rychle čtete. Některé lidi ta kontrola irituje. Když čtou na papíře, mohou dělat vlastní rozhodnutí podle svých zálib.

* LN Snažíte se zdůraznit tím objevováním a mizením jednotlivé slovo? Protože když člověk ví, že se mu slovo může kdykoliv ztratit, vnímá ho pozorněji.

Ano, je to jeden ze způsobů, jak donutit čtenáře ke koncentraci. Jeden způsob, jak jím manipuluji.

* LN Co rozumíte manipulací?

Nemyslím manipulovat vás jako osobu, protože takové manipulaci se i já sám rád vyhnu. Ale také nechci dělat náhodnou poezii, při které nevíte, co se stane, jakou dělali například surrealisté. To je nuda. Chci pro vás něco znamenat, tím vás chci manipulovat. Samozřejmě o tom nepřemýšlím, když to dělám. Když píšu, tak mě zajímá, co je dobré a co není dobré. Jsem v té chvíli sám sobě morčetem. Tím se ale nijak neliším od jiných umělců.

* LN Pokud chcete čtenáři vlézt do hlavy, znamená to, že se pokoušíte o něco podobného jako tvůrci reklamy?

Ano, jsou tu výrazné podobnosti. Myslím, že kdybych se na to soustředil, byl bych v reklamě velmi dobrý.

* LN Proč se tedy reklamě nevěnujete?

Protože nepotřebuji peníze.

Tonnus Oosterhoff
Nizozemský básník a prozaik se narodil roku 1953 v Leidenu. V roce 1990 debutoval sbírkou Boerentijger (Venkovský tygr) a stal se básnickým objevem 90. let. V poezii kombinuje verše, film, kresbu, typografii a hudbu. Na experimentu však výlučně nestaví, vychází z civilní řeči a silné představivosti. Je zastoupen v reprezentativní básnické antologii V Nizozemsku už nechci žít, kterou vydala Mladá fronta. Jeho „pohyblivé básně“ v nizozemštině lze vidět na www.tonnusoosterhoff.nl. Česky mohou čtenáři LN číst pohyblivou báseň Ukolébavka (překlad Veronika Havlíková) přímo zde.
* LN A jaká je vaše motivace?

Tvůrci reklamy i já vycházíme ze stejného ustrojení lidského mozku. Ale jejich metou je něco prodat, já chci dostihnout realitu.

* LN Který literát je vám blízký?

Nizozemský básník 19. století Jan Hendrik Leopold. Nečtu mnoho současné poezie, to spíš Emily Dickinsonovou nebo Williama Blakea. Cítím silné spojení s modernistickou tradicí. Někdy jsem řazen k postmoderně, ale s tím se vůbec neztotožňuji. Mám rád Joyce, lidé jako on se opravdu snažili postihnout realitu slovy. Pokoušeli se o něco nemožného. Přitom nebyli naivní.

* LN Lze být dnes v poezii vážný? Stále se nám připomíná válka a holokaust a vedle toho se vše může jevit jako nicotné, málo vážné na to, aby se to „bralo vážně“.

Ale obrovské tragédie byly od počátku věků. Nejsem ovšem vůbec optimistický ohledně současných kapitalistických struktur. A uvědomuji si, že poezie s nimi nepohne. Ale když přemýšlím o tom, nakolik je moje práce nutná, vzpomenu si vždycky na někoho, kdo pracuje u firmy, která nabízí životní pojištění. Jeho práce je přinejmenším tak málo užitečná jako ta moje.

* LN Není poezie prevencí - tím, že vyvolává imaginaci a soucit? Bez nich přece můžeme klidně pracovat jako dozorci v koncentračním táboře, aniž by nám to připadalo divné.

Tak to nefunguje. Podívejte se, jak rozvinutá byla německá kultura ve 20. letech, ale nebylo jim to nic platné. A nejlepší spisovatelé na světě byli v Rusku. Zabránili snad komunismu, aby vyzdvihl Stalina? Nezabránili.

* LN Věříte na pokrok v umění?

V umění není pokrok, pokrok je pouze ve vědě. Michelangelo není překonaný, po něm už není vývoj, protože všechno se stalo osobní. Dneska když chcete v Nizozemsku získat jako umělec podporu, dostanete ji, když děláte něco jiného než všichni ostatní. Vše je založeno na originalitě, ne na pokroku od něčeho k něčemu. A historie není zárukou hodnot, nemůžeme na ni spoléhat. Někde v knihovně může být zastrčeno skutečně velké dílo.

* LN V románu Het dikke hart píšete o malíři mořských scenérií Hendriku Willemu Mesdagovi z 19. století a jeho synovci, malíři Gerritu van Houtenovi, který se zbláznil. Chtěl jste i zde „dostihnout realitu“?

Kniha pojednává mimo jiné o realitě a fikci. O tom, že někdy, když se na realitu hodně zaměříte, ztrácíte ji. Mesdag skutečnost prostě popadl a nepustil. Ale jeho synovec šel o krok dál. Něco jsem si uvědomil, když jsem během psaní sám zkoušel malovat citron a kus dřeva. Samozřejmě, citron mění sám od sebe barvu tím, že plesniví. Ale když jsem se díval na citron a dřevo hodně dlouho, najednou jsem viděl něco jiného než původně. Viděl jsem všechny barvy duhy.

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat