Máte ve svém životě moment, jenž ho naprosto změnil? Právě o těchto chvílích rád ve svých románech vypráví kolumbijský prozaik Juan Gabriel Vásquez (1973). Jejich kapitoly vždy hladce plynou, což ukazuje, jak jsou propracované. Jak má autor promyšleno, co a jak chce vyprávět.
Vypráví decentně a plynule, žádná prudkost či asymetričnost. Přičemž o tom, o kom vypráví, neříká nic znevažujícího, žádné úšklebky. Vypravěč stojí na jeho straně.
Romány Juana Gabriela Vásqueze bývají portréty, a to portréty z profilu, vypravěč jako by vždy šel úslužně vedle svého hrdiny a naslouchal mu. Kolumbijský romanopisec je totiž literátem, který si je vědom, že pokud mají jeho díla být přitažlivá, o sobě psát nesmí, neboť na něm nic pozoruhodného není; je „jen“ strojem na vyprávění cizích příběhů.
Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez
Tento aspekt, stejně jako fakt, že Juan Gabriel Vásquez v každém románu předvede nanejvýš disciplinovaný výkon, ho předurčuje k úspěchu. Kolumbijský prozaik se taky dočkal prestižní Mezinárodní dublinské literární ceny, a to za anglický překlad Hluku padajících věcí (2011). V něm právník Yammara pátrá po osudech pilota, jenž je poté, co byl po dvaceti letech propuštěn z vězení, zastřelen a samotný Yammara při tom zraněn. Je to příběh plný letadel a jejich havárií.
V režii Pabla Escobara
Hluk padajících věcí se dá vnímat jako pohlednice z Kolumbie minulých desetiletí. V hlavní roli, protože v pozadí všeho, jsou drogy a Pablo Escobar. Juan Gabriel Vásquez ve svých románech píše o Kolumbii, ale občas má člověk dojem, že ji líčí spíš pro zahraniční čtenáře. Začíná to již u poznámek o „neelegantní, zamračené, hrubé a tak málo jihoamerické Bogotě“.
To čteme v dalším přeloženém románu, Reputace (2013), který portrétuje věhlasného novinového karikaturistu, jenž má právě převzít důležité státní vyznamenání: takže se mění v karikaturu, neb se stává živoucí bustou. Po životním vrcholu mu navíc neznámá žena připomene jednu zasutou událost, jež vyvolá tiché vnitřní zhroucení a ztrátu reputace.
Zpětně napsat scénář svého života. Borodinová ve svém románu vzpomíná na Kunderu |
A Ohlížení (2020) ukazuje, že bravura kolumbijského prozaika spočívá především v komponování románu: nemusel si tu nic vymýšlet, pouze formulovat a urovnávat. Juan Gabriel Vásquez je „pouhým“ skladatelem románových portrétů, takže kdo má rád toto řekněme realistické, empatické psaní, bude z Ohlížení nadšen. Kdo hledá novátorské výboje a neučesanost, musí se poohlédnout jinde.
U Ohlížení je těžké odhadovat, jak ho může číst Kolumbijec, zda pro něj řada informací není nadbytečná. Každopádně kdo není z Kolumbie a není odborníkem na filmovou tvorbu, mohl by román naopak brát jako čistou fikci.
Když tedy vypravěč říká, že vycházel z dlouhých hodin nahrávek rozhovorů se samotným filmovým režisérem Sergiem Cabrerou (1950), bylo by možné to vnímat jako typický románový obrat. Na druhou stranu se to, o čem se v Ohlížení vypráví, zdá natolik neuvěřitelné, že bez toho, abychom se ujistili, že Sergio Cabrera a jeho otec Fausto opravdu jsou reální lidé, by román zněl vrcholně nedůvěryhodně.
Kniha Ohlížení.
A ještě než se pustíme do krátkého naznačení osudů rodiny Sergia Cabrery, přičiňme podstatnou poznámku. To, co vidíme jasně z odstupu a na jiných, se hůř vidí bezprostředně a na sobě. Ideologické poblouznění, jež se mnohým ve 20. století přihodilo – ať šlo o komunismus, nacismus, či fašismus –, se dnes zdá nepochopitelné. Nicméně je zde ještě jedna věc, kterou Ohlížení ukazuje velice názorně, aniž by na ni ovšem Juan Gabriel Vásquez upozorňoval – už víme, že je to jemný muž.
Tenkrát můj bratr neznal bratra. Román nositele Nobelovy ceny je plný živočišnosti a surovosti |
V dějinách řady jihoamerických zemí sledujeme, jak se střídaly pravicové a levicové režimy, jedni unášeli, věznili a vraždili druhé… Především však vidíme, že se v takových banánových republikách jihoamerická zadnice chce nacpat tu do amerických, tu do ruských kaťat, ale ani jedny jí pochopitelně nepadnou.
Tady bychom mohli skončit a být spokojeni s tím, jak náramně jsme moudří. Jenže naprosto totéž se děje i v té naší – knedlíkové, rohlíkové? – republice. Měli jsme vůbec někdy na sobě kalhoty, které by nebyly něčí, odněkud? A bylo by to možné?
Od Maa do pralesa
Pokud by se někdo ptal, v čemže spočívá údajné mistrovství Juana Gabriela Vásqueze? V natolik důmyslné a zároveň citlivé románové kompozici, že nemá ostré hrany, nepříjemné švy a nefunkční spoje. Sergio Cabrera přijíždí v roce 2016 do Barcelony na retrospektivu svých filmů, na níž se má setkat se synem z prvního manželství, zároveň se snaží zachránit druhé manželství, a do toho se dozví, že jeho otec zemřel.
Sergio je z toho smutný. Což se může zdát vzhledem k tomu, co dále čteme v románu, překvapivé. Stejně jako to, že jeho otec Fausto býval obsazován do jeho filmů. Překvapivé je to proto, že když si přečteme Ohlížení, vychází z toho především Fausto – skutečná hlava rodiny – jakožto naprostý idiot a je div, že se ho Sergio dávno nezřekl.
On i jeho sestra Marianella se totiž „díky“ otci nejprve ocitli v maoistické Číně a po návratu zas bojovali v kolumbijských pralesích: „Nepoložil otázku, na kterou se chtěl zeptat už pár měsíců a vrtala mu hlavou spoustu let: ve kterém okamžiku dojdou rodiče k přesvědčení, že revoluce vychová jejich děti lépe než oni sami?“
Pohodlně se usaďte
A konec tohoto utrpení přišel pouze proto, aby Fausto opět zavelel směr Peking… Je to tak neuvěřitelně pitomé, že koho zajímají detaily, musí si prostě přečíst Ohlížení. Nechybí ani pro autora typický zlomový životní moment: ten přichází ale až na konci, když Sergio proti Faustově vůli odjíždí z Číny do Londýna, aby studoval film. O jeho filmové kariéře se ovšem v románu nedočteme téměř nic, stejně jako o intimním životě – ten ovšem, když jde o revoluci, musí přece stranou…
V Ohlížení se tedy Vásquezova kultivovaná služebnost skvěle potkala s bohatým příběhem. Nemusel budovat melodramaticky vyznívající příběhové mosty jako v Hluku padajících věcí, pouze ho poskládat. Je ale nutno dodat, že vynikající Ohlížení v čemsi podstatném přece jen zůstává typickým současným literárním produktem – hojně ceněným.
Juan Gabriel Vásquez prokázal virtuozitu a též empatii, nicméně jde o příběh vyprávěný z bezpečného odstupu, což z něj činí jen apartní příruční zavazadlo.
Skvěle napsaný příběh o vystydlé minulosti, která se přímo netýká ani toho, kdo román čte. Navíc může se čtením kdykoli přestat, takže dějiny nevláčí nás, nýbrž my je máme nejdřív romanopiscem zkrocené do knihy a následně si pouštíme jejich dobrodružnou hrůzu do života pohodlně, pouze když na to máme chuť a náladu. Máme to pod kontrolou. Úžasně příjemné čtení o tom, co nás děsí, ale nebolí.
