Jubilující Soňa Červená oslnila v Hradci, liberecká Kouzelná flétna zklamala

Do programu koncertu s královéhradeckou filharmonií zvolila Červená jazzový balet Bohuslava Martinů Kuchyňská revue, který nedávno ve verzi doplněné o texty podle scénáře Jarmily Kröschlové nahrála ve Francii i na CD, a Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse s vlastním překladem příběhu, do kterého zasadil tuto vtipnou hudební zoologickou fantazii německý karikaturista, režisér a herec Loriot. Vybírala dobře. Obě díla ve zvolených verzích jí poskytla dostatek příležitosti, aby uplatnila své umění ve specifickém žánru melodramu, který v různých kombinacích propojuje mluvené slovo s hudbou – a divadlem. Po ukončení své aktivní pěvecké dráhy právě v takových kompozicích Soňa Červená zúročuje muzikalitu operní sólistky a zkušenost činoherní herečky „vyučené“ nejen významnými operními režiséry, jakými byl například Walter Felsenstein nebo Wieland Wagner, ale především Robert Wilson.

Koncert Soni Červené v Hradci Králové.

Ani jazzový balet Kuchyňská revue z raného pařížského období Bohuslava Martinů, ani Karneval zvířat, který si Camille Saint-Saëns dokonce nepřál za svého života uvádět, aby mu nepokazil reputaci seriózního skladatele, nebyla v pojetí Soni Červené žádná „suchopárná“ recitování. Šlo o živé příběhy, které pěvkyně rozehrála v plné škále kontrastních situací a okořenila svým, pro ni typickým lehce sarkastickým humorem.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

V Kuchyňské revue stihla Červená sehrát všech pět postav milostných vzplanutí bizarních manželských párů – Hrnce s Pukličkou a Utěráku s Kvedlačkou – které by skončily v troskách nebýt Smetáku. Hrnci, svatouškovskému přednostovi domácnosti, dodala Soňa Červená vášeň pána v nejlepších letech, který by si rád vyhodil z kopýtka s moderní svůdnicí Kvedlačkou, rafinovanější o to, že dokáže v pojetí Červené předstírat i cudnost. Za zvuku tanga pak Červená coby Kvedlačka, která miluje vír a pohyb, roznítí milostný tanec obou převrácených párů. Na takový nepořádek se ale už nemůže dívat pořádkumilovný Smeták a situace za zvuku charlestonu graduje do souboje. Taková avantýra ale Hrnec nakonec zmůže - přesmíru rozkvedlaný zatouží po teplíčku pod Pukličkou a smutně se kaje. Návrat starých manželských pořádků zakončila Červená odlehčenou moralitou s oslavnou fanfárou. A protože podobný vtipný nadhled nad kombinací hravého neoklasicismu s jazzem při preciznosti interpretace zněl i ze hry komorního uskupení hráčů hradecké filharmonie pod taktovkou Pavla Šnajdra, působila Kuchyňská revue i bez tance jako dovádivá dramatická miniatura.

Koncert Soni Červené v Hradci Králové.

Podobu dramatu získal díky Loriotovu průvodnímu textu i Karneval zvířat. Soňa Červená z výšin empiru porostlého popínavým listovím živě „komentovala“ průběh představení zvířat v aréně uprostřed hustého pralesa. „Všimla“ si mravenečka, který útlým hláskem naříkal nad tím, že kvůli klobouku na hlavě před ním sedícího mravenečníka nic nevidí, vznešeným hlasem avizovala příchod majestátních lvů, zvesela uvedla výstup cupitajících kuřat, než varovala před divokými osly, kteří se vrhli do manéže. Pozornost ovšem coby komentátorka věnovala i reakcím publika, ve kterém moučný červ oceňuje zvedání nožek žel v baletu hlasitým „Úžasné“, zatímco povýšený africký slon jeho nadšení krotí, když dělá PR své manželce pro následující taneční výstup. Soňa Červená zprostředkovala i skákající klokany s občerstvením, lamentujícího sviště i stříbrné bubliny japonských závojnatek, hopsání veverek po klávesách i vznešené připlutí labutě. Takovému karnevalu bohaté škály hereckého výrazu dodala lesku i hradecká filharmonie.

Posluchači města, ke které kterému Soňa Červená díky svému pradědečkovi, vynálezci a výrobci žesťových hudebních nástrojů právě v Hradci Králové i otci, zakladateli literárního kabaretu Červená sedma, který se zde narodil, cítí své rodinné i hudební kořeny, vzdali „své“ Soně dlouhým bouřlivým potleskem hold. Ale nakonec to byla ona, jubilantka, která takovým koncertem nadělila ostatním největší dárek.

Mozartova Kouzelná flétna o ničem

Mozartovu a Schikanederovu Kouzelnou flétnu lze hrát na mnoho způsobů – jako pohádku o princezně se šťastným koncem, jako nevázanou komedii, ale i jako existenciální filozofické drama o relativitě hodnot, jakými je moudrost, láska.

V Liberci ji nehrají o ničem. Mozartem hudebně přesně vyjádřené situace a charakteristiky postav nechali dirigent František Babický i režisér Luděk Golat zplanět do figur, které reprodukují noty a střídají se na jevišti tak, aby byla naplněna základní osnova příběhu o princi, který projde úspěšně zkouškami a získá svou vyvolenou. Situace, navíc s toporně odrecitovanými mluvenými pasážemi, se však zdlouhavě vlečou, protože František Babický udělal ze singspielu pomalými tempy a velkým zvukem orchestru až patetické velkooperní drama. A postavy, pokud je možné je v šeru neosvětlené přední části scény vidět, pasivně postávají na jednoduché scéně s dvojicemi modře, zeleně nebo oranžově nasvícených jehlanů, válců a hranolu po stranách a mezioponami s poloobnaženou Paminou a parafrázemi zednářských symbolů, které do replik rokokových kostýmů zcela nesourodě vnášejí chagallovský styl. Dámy se do družiny Královny noci ovšem dostaly z nejrůznějších koutů světa – ta První nejspíše tančila v nějakém orientálním harému, Druhá se nestačila převléknout z v evropského bordelu a Třetí si nechala z ruských zim bílou kožešinu na hlavě. Snad jen špílce se vtažením publika, dirigenta i hráčů orchestru do hry, které v divadle pravidelně „zabírají“, vnášejí do vlekoucí se nudy prvoplánové oživení stejně jako obscénní Papagenův žertík, když s dostatečně dlouhou prodlevou vypráví, jak se mu postavil...kdosi do cesty.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Když se na začátku inscenace objeví tři náctileté, které se pubertálně pohihňávají, svitne navzdory zastarale těžkopádnému hudebnímu pojetí naděje, že snad Luděk Golat zamýšlel intepretovat Kouzelnou flétnu optikou teenegerů. V nezletilých erotických fantaziích dívek by se snad i v Kouzelné flétně mohl každý pusinkovat s každým, Paminu i Papagenu by mohly nosit kněží ze Sarastrova společenství přehozené přes rameno jako kusy dobytka a předhazovat je na potkání komukoli, než se nakonec strhnou na zemi novomanželské milostné orgie. Jenže herecky zcela nezkušené dívky nad rámec holčičího pohihňávání nezvládnou ani nošení vlečky Královny noci, takže tato interpretační linie, pokud vůbec byla takto zamýšlená, zcela vymizela.

Inscenaci nemohli zachránit ani sólisté, kteří si s party této Mozartovi opery dokázali alespoň pěvecky poradit. Ondřej Koplík po svém olomouckém výkonu jako hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském zazářil v další lyrické tenorové roli Tamina suverénními výškami, kantilénou i zvládnutím rychlých brilantních částí. Také Lukáš Bařák, ač teprve student HAMU, se v roli Papagena představil jako náš další velký barytonový talent. Přejme mu, aby po tomto libereckém nastudování i titulní roli v Mozartově Figarově svatbě v budějovické inscenaci konečně dostal příležitost spolupracovat s dirigenty a režiséry, kteří jeho skvělé pěvecké i herecké schopnosti rozvinou a využijí více, než aby ho nechali bosky poskakovat po jevišti. Jeho mimořádné komediální nadání se mohlo zatím projevit nejvíce ve školní produkci Kouzelné flétny, kde jeho plebejský Papageno vyvolával v hledišti upřímné salvy smíchu. S náročnými koloraturami Královny noci se se ctí vypořádala Mariana Hochelová.

Další sólisté se s Mozartovými party spíše potýkali – Tereza Mátlová lyrickou Paminu zdolávala silou, která její hlas nepříjemně vyostřila, a ztratila přehled nad intonací. A Sarastro v podání Pavla Vančury zcela postrádal basovou důstojnost tohoto vládce říše Slunce. A trojice dam v podání Lívie Obručnik Vénosové, Věry Poláchové a Blanky Černé, ani mluvčí, kněží a ozbrojenci Jaroslava Patočky, Dušana Růžičky a Jakuba Turka spíše jen odzpívali noty, než aby vyjádřili emoce.

Inspirace na dny příští

Zlatá Praha – mezinárodní televizní festival hudebních a tanečních pořadů a filmů všech žánrů. Nová scéna Národního divadla 30. 9. – 3. 10. 2015.

Vincenzo Bellini: Norma. Hudební nastudování Enrico Dovico, režie Tomo Sugao, scéna Boris Kudlička, kostýmy Alexandra Grusková, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková, světelný design Wolfgang Goebbel, video Stanislaw Zaleski, pohybová spolupráce Petr Jirsa. Sbor a orchestr Státní opery. Premiéra Státní opera, pátek 2. října 2015 19:00 h.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design Martin Špetlík, choreografie Mário Radačovský, dramaturgie Olga Šubrtová, sbormistr Josef Pančík. Národní divadlo Brno. Premiéra Janáčkovo divadlo, pátek 2. října 2015 19:00 h.