Art Theatre hraje Stíny Johna Cassavetese a Bratrance Clauda Chabrola. Jiné kino dává snímky Hirošima má láska a Jeřábi táhnou. Jakýsi muž na ulici rozdává letáky lákající na chystanou premiéru Felliniho Sladkého života. Těch dostupných a hrdě nabízených zvučných titulů je ještě mnohem víc.
  |
Následuje rychlý skok vpřed: „Do dnešních dnů, kdy je filmové umění systematicky devalvováno, odstrkováno, ponižováno a redukováno na svého nejnižšího společného jmenovatele, na ,obsah‘,“ píše Scorsese na úvod eseje, která je jinak především poctou Federiku Fellinimu (stojí za to si ji přečíst a dozvědět se, které dva Felliniho filmy Scorseseho nejvíce ovlivnily).
Pozornost médií nicméně vzbudil zejména právě onen režisérův úvodní povzdech, namířený proti streamovacím platformám a jejich algoritmům. Ty podle Scorseseho přinášejí rezignaci na dramaturgii nabízených titulů, divákům předkládají jen pořady podobné těm, které už viděli, a do zmiňovaného obchodního pojmu „obsah“ zahrnují vše od filmu Davida Leana přes video s kočkou a pokračování supehrdinského dobrodružství až po epizodu seriálu.
Scorsese samozřejmě nepomíjí skutečnost, že svůj poslední film Irčan mohl natočit a uvést právě díky streamovací platformě Netflix, nicméně volá po kultivaci prostředí, v němž jsou dnes filmy nabízeny nebo také upozaďovány a ignorovány. (Mimochodem, kdo se chce pobavit s algoritmy Netflixu, ať na něm zkusí vyhledat třeba Vláčilovu Marketu Lazarovou: nemá ji, ale místo ní nabídne „související pořady“: Spalovače mrtvol, Rafťáky, Kameňák 2 či americký snímek Jackass 3.)
Lamentace nad někdejší vytříbenou, odborně vedenou nabídkou a dnešním bezbřehým diktátem diváckého rozmaru a pohodlnosti patrně k proměně Netflixu a spol. hned tak nepovede. Snad to ale právě dává šanci jiným hráčům, kteří mohou nabízet náročnějším divákům filmové umění hodné toho jména, jak Scorsese požaduje. I v českém prostředí takové (legální) platformy jsou. Kéž se jim daří.
