Film pojednává o mlčenlivé autistické dívce jménem Music, která se po smrti babičky dostane do péče své sestry. Stavy mysli dívky s autismem jsou vyjádřeny hudebními pasážemi, a také proto ji hraje mladá americká tanečnice Maddie Zieglerová.
Vše by se na první pohled mohlo zdát v perfektním souladu s progresivními trendy: exponované téma autismu i ženský hlas, jemuž se dostává zaslouženého respektu v podobě nominace na prestižní cenu.
Jenomže vše je trochu jinak a lze se takřka s jistotou vsadit, že Music Zlatý glóbus nedostane. Nároky jsou dnes jiné než za časů Rain Mana s Dustinem Hoffmanem. Sia za svůj film sklidila od citlivé veřejnosti bouři odsudků, mimo jiné proto, že dívku s autismem představuje „neurotypická“ herečka, která žádný autismus nemá.
A také proto, že film obsahuje scény, kde jsou lidé s autismem násilně pacifikováni (tak jak se to ve skutečnosti často stále děje, i když je samozřejmě jistě lepší, pokud k podobným věcem nedochází). Už v listopadu vznikla na internetu petice, která požadovala zrušení filmu.
Za oba své prohřešky se režisérka následně důkladně kála a zapřísahala se, že Music v žádném případě nechce propagovat násilnou pacifikaci lidí s autismem. Scény, které prý některým divákům způsobují trauma, z nové verze filmu vypustí a k té současné přidá na začátek varování.
„Naslouchala jsem nesprávným lidem a jsem za to zodpovědná, můj průzkum tématu evidentně nebyl dostatečně důkladný, dost obšírný,“ napsala na sociální síť Twitter těsně předtím, než zrušila svůj tamní účet.
Možná ten film opravdu není zase tak dobrý (i když nominaci na Zlatý glóbus přece jen nedostane úplně každý), možná posiluje stereotypy, o které lidé s autismem nestojí. Nicméně dění okolo něj vyvolává dost neblahou vizi budoucí umělecké svobody, v níž se tvůrci omlouvají za svá „pomýlená“ díla. To bohužel známe.
