Giovanni Boccaccio to napsal v době, od níž nás dělí nějakých deset po sobě jdoucích lidských životů. Jak málo to je, zjistíme, když čteme v jeho Dekameronu věcný a zároveň nesmírně jímavý popis tehdejšího neštěstí. „Nepomáhala proti němu žádná důmyslnost ani lidská obezřetnost, která pomocí úředníků k tomu určených vyčistila města od mnohého neřádstva, zakázala každému nemocnému vstupovat do města a dala mnohé rady, jak si uchovat zdraví – nepomáhaly však ani ponížené prosby, které zbožní lidé ne jednou, ale mnohokrát v dlouhých procesích a jinými způsoby vysílali k Bohu.“
Máme k těm lidem teď najednou nějak blíž, i když stupeň hrůzy, jaký zažívali, si přece jen asi představit nedokážeme. Leccos se ale zase tak moc neliší: Někdo se uzavřel, píše Boccaccio, do domu, nepouštěl k sobě cizí lidi ani špatné zprávy: ukázková karanténa.
„Někteří byli opačného mínění a tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje.“ Ty by naopak profesor Prymula nepochválil. „Mnozí jiní zachovávali mezi těmito dvěma druhy lidí střední cestu... užívali podle chuti do sytosti všeho a neuzavírali se, nýbrž chodili na procházky. V ruce nosili někteří květiny či vonné byliny či různé druhy koření a co chvíli si je přidržovali u nosu...“ My se musíme spokojit s odérem zafuněné roušky, naštěstí to ale není jediný pokrok, který lidstvo od té doby zaznamenalo. A to, co je v Boccacciově poselství stěžejní, nám zůstalo: čas na příběhy. Až nás přestanou bavit ty z Netflixu, možná dojde i na takové, jaké si vyprávěli lidé v Dekameronu.
