Film Humorista, vyrobený také v české koprodukci, natočil rodák z lotyšské Rigy Michail Idov. Jako scenárista se podílel také na loňském filmu Kirilla Serebrennikova Léto o průkopnících rocku v Sovětském svazu. V Humoristovi dal více prostoru fikci, ale o to důrazněji předvádí zničující dopady smlouvy s ďáblem. Boris Arkadij má „svého“ příslušníka KGB, jemuž se nijak nezpěčuje, nevyvrací mu ani iluzi, že jsou vlastně přátelé. Když humoristu povolají straničtí funkcionáři na soukromou oslavu, poslušně se dostaví a baví je nebo se alespoň tváří příjemně. Naučil se tak žít a skoro mu to už ani nepřipadá nemravné.
Při sledování Humoristy si člověk zřetelně uvědomí, jak bláhové by bylo zavírat oči před těmi desítkami let, které jsme s Rusy (nebo Lotyši a dalšími národy polapenými v Sovětském svazu) strávili na jedné lodi. Byl to tehdy i náš svět s podobnými hranicemi, zákazy, strachem, výzvami, otázkami. Ostatně perestrojka v Sovětském svazu předstihla jakýkoli demokratizační pohyb v zatuhlých strukturách socialistického Československa. Sovětské filmy už nebyly jen „vědecké“, ale přinášely naději: Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho působilo v českých kinech jako zjevení.
Ten pocit, že v Ruskem ovládaném impériu existuje významná vrstva osvícených, humanisticky a demokraticky smýšlejících lidí, byl intenzivní a pravdivý a byla by škoda, kdybychom jej dnes vytěsňovali. Protože i současné ruské filmy, ať již od zmiňovaného Kirilla Serebrennikova, nebo třeba od Andreje Zvjaginceva a mnohých dalších, jsou výborné, nesmlouvavé a stále mají velkou schopnost promlouvat i k nám. Mimo jiné i proto, že také ti, vůči komu jsou dnešní soudní Rusové kritičtí (autoritativní a korumpující státní moc, s ní propletená pokrytecká církevní elita...), mají v Česku své výrazné ekvivalenty a stoupence. Máme s bývalými občany Sovětského svazu stále více společného, než bychom si možná přáli. Ale ještě to snad neznamená, že s nimi musíme jejich trpký úděl sdílet na věčné časy a nikdy jinak. Nebo ano?
