Sobota 12. října 2024, svátek má Marcel
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kajícný pohodář s kalašnikovem na Fresh Film Festu

Kultura

  8:00
Zabijáci, intelektuální a politické celebrity, normandští sedláci – ti všichni a hodně dalších hráli nějakou úlohu v osudech protagonisty nizozemského dokumentu Hans-Joachim Klein: Příběh teroristy, uváděného v rámci Fresh Film Festu. Z Kleinova vyprávění nakonec ale utkví především obraz člověka, který se v mezích svých možností poctivě snaží vypořádat s vlastní minulostí.

Hans-Joachim Klein: portrét teroristy foto: Fresh Film Fest

Jedna z programových sekcí právě probíhajícího letošního Fresh Film Festu se jmenuje Fanatismus, uvádějí se v ní hrané a dokumentární filmy s tématem úzce, volně či velmi volně související. V jejím rámci má českou premiéru i dokument nizozemského režiséra Alexandra Oeye Hans-Joachim Klein: portrét teroristy. Svou životní dráhu v něm rekapituluje člověk, který byl začátkem sedmdesátých let součástí radikálně levicové německé scény, stal se členem teroristických Revolučních buněk (RZ) a podílel se na jejich akcích včetně známého útoku na zasedání ministrů OPEC ve Vídni v roce 1975.

Později ale začal o smyslu „revolučního boje“ pochybovat, z organizace „zběhl“, kromě stíhání policií mu tak hrozila i pomsta někdejších druhů, jež nejenom opustil, ale publikoval o nich i značně nelichotivá svědectví. Našel domov v normandské vesnici, kde žil pod vymyšlenou identitou, v druhé půli devadesátých let se přihlásil německým úřadům a něco si odseděl.

Hans-Joachim Klein: portrét teroristy

V době vzniku filmu (2005) byl už zpátky v Normandii, kde se cítil být místními přijatý. Režisér Oey většinou zaznamenává jeho vyprávění způsobem „mluvící hlava“, občas je proloží archivním záběrem nebo s Kleinem vyrazí na cestu – do Frankfurtu, kde jeho dráha revolucionáře začala, do severní Itálie, kde skončila. Kleinův příběh ale nějakou formální invenci vlastně ani nepotřebuje, slova a tvář vypravěče většinou stačí.

Ve stavu permanentní zuřivosti

Evropští političtí teroristé sedmdesátých let mají v očích části veřejnosti dodnes (možná dnes dokonce víc než před pár lety) jakousi romantickou auru. Rockové hvězdy s kalašnikovem, moderní obdoba psanců z Divokého západu. Prima lidé, kteří to mysleli dobře, ale nakonec se to s nimi nějak zvrtlo (tomu jistě napomáhá skutečnost, že lidé z okruhu skupin jako RAF nebo RZ neměli naštěstí příležitost předvést v širším měřítku, jak by to jejich „dobře“ vypadalo).

Klein tomu obrazu do určité míry odpovídá, na pohled působí docela jako pohodář, na kterého by mohlo být příjemné narazit v nějakém venkovském podniku. Svoji cestu k politickému násilí popisuje víceméně obvyklým způsobem – jako reakci na poměry v zemi, policejní represi a válku ve Vietnamu.

Hans-Joachim Klein: portrét teroristy

Nizozemsko 2005
Režie: Alexander Oey
Uvedeno na Fresh Film Festu

Jednoduchá psychologická interpretace se dá najít v tom, že Klein vyrůstal bez rodiny, již našel právě ve společenství radikalizované mládeže. Nijak intelektuálně založený kluk v něm pro sebe našel roli muže činu, vynikal při bitkách s policií (figuroval v jedné kauze napadení policisty spolu s pozdějším ministrem Joschkou Fischerem), dodnes na to vzpomíná s adrenalinovou hrdostí. Dnešní pohodář toho taky dost věděl o zbraních. Tehdejší časy líčí spolu s dalšími pamětníky trochu pobaveně. Možná i s hrdostí, z okrajů jeho vyprávění ale vyvstává obraz skupiny, která se udržuje ve stavu permanentní zuřivosti, skandováním hesel se dokáže vybičovat k jakési hysterické, destruktivní extázi.

Po čase si ho vytipovali „náboráři“ RZ, byl členem jejich mezinárodní divize, z toho titulu se dostal do komanda, které přepadlo zasedání OPEC. Akci velel pověstný Carlos; Klein je také epizodní postavou velmi silného pětihodinového filmu Carlos francouzského režiséra Oliviera Assayase. Vypravěč byl ve Vídni vážně zraněn, do letadla, jímž komando z místa uniklo, byl odnesen v bezvědomí na nosítkách. To zranění těla jako by odstartovalo nějaký proces v duši. Na Kleina dolehla hrůza tří nesmyslných vražd, jichž se teroristé ve Vídni dopustili, čím dál silněji vnímal patologii prostředí, v němž se ocitl. Nejhrubší antisemitismus, krytý za slogany o právech Palestinců (Kleinova matka byla vězněna v Ravensbrücku). Po příletu z Vídně do Alžíru slyšel někoho z „uvítacího výboru“ říkat uznalá slova o Hitlerovi, Revoluční buňky podle staršího Kleinova článku pro Spiegel uvažovaly o atentátu na Simona Wiesenthala, za peníze plánovaly vraždy představitelů židovských obcí v Německu.

Radikálové sedmdesátých let jsou často prezentováni jako protiklad generace rodičů – nacistů. Společného s ní ale měli víc, než by jejich obdivovatelé byli ochotni připustit. Potom, co prošel výcvikovým táborem v Jemenu (prý strašlivá nuda), se Klein spolu s dalšími přesunul do Itálie, plánovali tam atentát na papeže.

Boj s pamětí

Od skupiny se odtrhl, utekl do chalupy v horách (během filmování si není schopný vzpomenout, kde přesně to místo, v němž prožil rozhodující chvíli života, vlastně bylo – ach, ta paměť). Došel tam k rozhodnutí, že z Revolučních buněk odejde, kolegové si asi pohrávali s myšlenkou ho zabít, Kleinovi se ale podařilo je zastrašit.

Oey Kleinovo vyprávění dlouho ukazuje jako příběh zmoudření: hrdina se nechá svést ke zlu, najde ale v sobě sílu se vzepřít a změnit svůj život, přijmout trest, vyrovnat se s tím vším, překonat to. Do značné míry to asi je i pravda, Kleinovo znechucení nad tím, čeho se účastnil, nepůsobí ani trochu hraně. Nejsilnější moment filmu ale přijde ve chvíli, kdy se ukáže, že vypravěč tu temnou minulost nepřekonal, nevnímá ji jako uzavřenou, se slzami v očích mluví o tom, jak se mu připomíná každý den.

V první části filmu Klein ukazuje docela hrdě na kameru fotku, na níž je spolu s Jeanem Paulem Sartrem, kterému dělal při filozofově cestě do Frankfurtu bodyguarda. Na snímku je ještě jeden muž, přes jeho tvář Klein překopíroval Sartrovu karikaturu. Je to prý Klaus Croissant, právník skupiny RAF, jehož kancelář poskytovala teroristům zázemí a sám právník mnoho členů teroristických skupin rekrutoval. Klein o něm mluví s neskrývaným opovržením, je snadné pochopit, že chtěl Croissanta nějak vyretušovat z obrazu vzpomínky, jež mu je drahá. Výsledkem je obraz, na němž je nejvýraznější právě ten člověk, který z něj měl být vymazán. Smutná metafora osudu člověka, který přes všechnu snahu odčinit vinu, smazat stigma, cítí svůj cejch pořád stejně silně.