Kameny, které se rozezní dotekem dlaně. Italský kulturní institut pořádá výstavu Pinuccia Scioly

Vystavená díla zapůjčila Nadace Pinuccio Sciola. Kamenné sochy z vápence a čediče doprovází velkoformátové černobílé fotografie, které zachycují rozmanité pohledy na Sciolovy sochy trvale umístěné v Zahradě zvukových soch v jeho rodné obci San Sperate nedaleko Cagliari.

Pinuccio Sciola odešel dočasně z rodné Sardinie po absolvování střední umělecké školy v Cagliari, aby mohl pokračovat ve vytoužené cestě za uměním, během níž se zapsal ke studiu na různých uměleckých institucích. Z ostrova vedla jeho cesta nejprve na poloostrov, z Itálie pak do dalších evropských zemí, studoval například v Madridu nebo se účastnil Mezinárodní letní akademie umění v Salcburku. 

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Na začátku sedmdesátých let odjel do Mexika, kde zájem o sochu vystřídalo zaujetí populárním mexickým muralismem – malbou aplikovanou přímo ve veřejném prostoru, ať už v interiéru budov, nebo na jejich fasádách.

Muzeum pod širým nebem

Po návratu na Sardinii začal Sciola vytvářet „murales“ v ulicích rodného městečka San Sperate a dal tak vzniknout stále existujícímu muzeu pod širým nebem. Umění ve veřejném prostoru mohlo díky své dostupnosti oslovit kohokoliv a právě tato otevřenost a sociální přesah byly pro Sciolu důležité. Realizace soch byla pro něj zase úzce spojena s umělecko-řemeslnou tradicí jeho kraje, kterou chtěl zároveň předat mladé generaci. Založil proto v roce 1984, opět v San Sperate, Mezinárodní centrum pro řemeslné zpracování kamene.

Symfonie formovaná hmotou

Aktuální výstava v Italském kulturním institutu je zaměřena na tvorbu vzniklou v posledních dvaceti letech umělcova života. V polovině devadesátých let se experimentujícímu Sciolovi podařilo rozeznít zdánlivě němý kámen. Díla, známá pod společným názvem Znějící kameny, mají zcela ojedinělý přesah do hudební oblasti a Sciola jejich produkcí dokázal vyvolat zájem u širšího publika, než jaké by oslovily sochy beze zvuku.

Znějící kameny jsou objekty rozličných tvarů a velikostí, které vznikly důsledným opracováním světlého vápence nebo tmavšího čediče. Jednotlivé tvary se blíží jak přísným geometrickým formám – zejména u děl z vápence, tak členitým útvarům, jejichž vzhled připomíná tvary z říše rostlin ve zvětšeném měřítku. Společné pro všechny kamenné objekty jsou různě hluboké zářezy, které jsou vedeny nejen horizontálně a vertikálně, ale také příčně.

Kameny se rozezní dotekem dlaně – „hlazením po povrchu“, dotekem kamenné kostky nebo pomocí speciálního smyčce. Dotekem dochází k vibraci, která uvolní z kamene jeho vlastní zvuk. „Nejsou to mnou vytvořené zvuky,“ nezapomněl vždy upřesnit Sciola, „ale jsou to zvuky, jenž se formovaly společně s hmotou a jsou proto v kameni odedávna.“

Sciola navázal spolupráci s řadou hudebníků, kteří citlivým způsobem zařadili Znějící kameny do svého repertoáru, ať už se jednalo o jazz, elektronickou, nebo vážnou hudbu. Poprvé se tak stalo v roce 1996, kdy kámen rozezněl švýcarský perkusionista Pierre Favre během jazzového festivalu na Sardinii. Na aktuální výstavě v Praze rozezní sonorní objekty Andrea Granitzio, umělecký ředitel hudebních projektů působící přímo v Nadaci Pinuccio Sciola. Hudební vystoupení, stejně jako projekce dokumentárního filmu Born of Stone z roku 2016, je součástí doprovodného programu, který se snaží co nejautentičtěji přiblížit publiku v České republice dílo a odkaz sardinského sochaře.