Kampak? Za Newtonem na Kampu! Fotografovo dílo nabízí prostor ke snění

Některé záběry Helmuta Newtona jsou dneska vyloženě ikonické, staly se dávno součástí globální popkultury, třeba hrdě mašírující nahé krásky, žena vyzdobená koženým postrojem pro sadomasochistické radovánky, „zajíček“ z Playboye na balkoně newyorského mrakodrapu.

Výstava, připravená ve spolupráci se slavnou berlínskou Galerií Rudolfa Kickena, ale nesází jenom na univerzálně „provařené“ záběry, sleduje fotografa kompletně: jednak vývojově – od šedesátých let po léta devadesátá, a jednak kontextuálně – v dotyku s díly druhých. Ostatně přehlídka se jmenuje Helmut Newton v dialogu.

Krása z odstupu

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jako první mají slovo kořeny, vybrané práce těch, kdo Newtona inspirovali, autorsky formovali. Našince možná potěší, že tu najde pozdního Drtikola nebo vrcholného Funkeho, ale jinak je ta množina pouze jednou z možných. Stejně dobře by tu mohli figurovat třeba Rudolf Koppitz nebo Man Ray. Na opačné straně pak stojí Tono Stano a Gabina Fárová, s nimiž se Newton potkal a krátce spolupracoval v osmaosmdesátém roce v Praze. Těžko soudit, do jaké míry šlo o přátelské souznění, nebo přímý, formativní vliv v rovině učitel–žák.

Stano byl na přelomu 80. a 90. let už autor s vlastním profilem, jehož dílo patří mezi nejpůvodnější, nejhodnotnější položky v dějinách československého aktu vůbec; na rozdíl Fárové, která svými záběry ani tehdy, ani později neopustila průměr. V druhé místnosti hraje Helmut Newton sólo. A podobně jako zmíněný Stano hraje jasně a suverénně. Prostor vymezený módou, designem a výtvarným projevem samozřejmě nestojí o žádnou hlubokou psychologizaci nebo existenciální rozměr – Newtona zajímal povrch. Podobně jako Andyho Warhola, kterého mimo jiné portrétoval. Krásný a dokonalý povrch, stylizovaný v duchu filmových záběrů či divadelních scén, odkazující obecně k hravé a uvolněné atmosféře Německa 20. let, kdy autor vyrůstal. Bohémství a dekadenci ale pouštěl do své práce v podstatně menší míře. Snímal sice ideální tvary modelek (mimo jiné Evy Herzigové) a filmových div, ale jejich nahotu nesexualizoval, spíš monumentalizoval, tesal do mramoru. Hledal víc soulad než drama, preciznost před provokativností. Držel si odstup, požadoval vážnou tvář.

Obývák i projekce

Přestože Newton disponoval hodně chladnou senzibilitou, dají se na pražské výstavě najít práce, které prozrazují, že v něm proudily i jiné, poněkud temnější energie. Výstava odkazuje na autorovo setkání s novelou Příběh O. pseudonymní Pauline Réageové, skandální text vydaný prvně v půli padesátých let, v němž autorka líčí přerod ženy v šikovnou a funkční subinku, otrokyni pro sadomasochistické hry. Zatímco zmíněný portrét kráčejících nahotin je poctou hrdé a vznešené ženě, záběry inspirované Příběhem O. chtějí tutéž ženu ochočit, osedlat, svázat. Jedno s druhým se pak skvěle doplňuje, rýmuje, zapadá do sebe.

Dílo Helmuta Newtona má tak potenciál nejen posloužit jako výzdoba měšťáckého obýváku, nabízí taky jistý prostor pro snění, pro divákovu projekci. Předvádí vizuální potenciál doby, dokumentuje – a zároveň poskytuje kulisy i postavy pro vlastní příběhy. Ideální kombinace.