Esence zvuku divoké smečky. Kapela Slipknot vydala nové album

Slipknot jsou dnes celosvětově patrně největším metalovým fenoménem. Jen málokterá žánrem spřízněná kapela vyprodává s takovým přehledem i velké haly – letošní show v pražské O2 areně budiž příkladem – a zároveň si uchovává étos temné rebelie a jisté kontroverze, která táhne i mladé publikum.

Na vrchol jim pomohla originální image muzikantů schovaných za hororovými maskami, agresivita vtělená do tvrdých riffů i rozpoznatelná kombinace nu metalu, groove metalu a špetky inspirací z extrémních podstylů metalové muziky. Těch, které ani nemají ambici vylézt ze svých temných sklepů a hrát i jinde než v klubech nebo na žánrových festivalech. Tenhle koktejl partě kolem zpěváka Coreyho Taylora zatím vychází, nicméně je zřejmé, že si Slipknot uvědomují, že jenom s prvoplánovou brutalitou a hororovým cirkusem to asi nelze táhnout věčně.

Masek a energické show se dobrovolně zbavit nechcete. Vždyť to je přesně to, co vám vyprodává haly. Zbývají tedy hudební posuny. Sama kapela – ústy zpěváka Taylora i bubeníka Weinberga – naznačuje, že tím velkým krokem, či snad ukročením, bude až příští album. To stávající, sedmá položka diskografie, tak vlastně působí jako shrnutí šesti nahrávek předchozích. I tak je ale znát, že si parta z Des Moines v Iowě uvědomuje, že omílání stále téhož hudebního kolovrátku není tak úplně to pravé ořechové, co by chtěli dělat napořád. A je to rozhodnutí možná učiněné navzdory fanouškům, kteří by až do skonání světa nejraději křepčili na variace skladeb jako People = Shit, Duality nebo Spit It Out.

Dovedu si představit to zděšení, když se po spuštění přehrávání novinky The End, So Far rozezní skladba Adderall, pomalá píseň, kterou kupředu nese klavír, ruchové atmosféry a čistý vokál Coreyho Taylora. A není to jen nějaké intro uvozující atmosféru, ale plnohodnotná skladba o délce téměř šest minut, během kterých možná posluchač lačný tváře Slipknot, na niž je zvyklý, přehrávání vypne. Následující dvojice již známých singlů najede na povědomou vlnu, přesto jsou znát tendence dělat věci jinak, sofistikovaněji, méně na první dobrou.

Bohužel stále jsme u tendencí, a nikoliv skutečně razantního kroku, který by zvuk Slipknot posunul. Jako by se celou nahrávkou nesl rozpor mezi snahou nebourat to, co funguje (a to, co nese), a pokusem zkusit to „trochu jinak“. Muzikanti tak vyzobávají prvky, které jsme měli možnost slyšet dříve, a zasazují je do nových kontextů. Máme tu tak povědomý hymnický song s úvodním sborem, v Praze naživo odpremiérovaný The Dying Song (Time To Sing), je tu neobvyklá balada Yen, očekávané svižné intenzivní kusy The Chapeltown Rag, H377 či Hive Mind, podivnůstka Heirloom… Všechno by to hladce zapadlo prakticky na kterékoliv předcházející album.

Pověstný „dort pejska a kočičky“ se ale nedostavuje. The End, So Far působí jako album velice sevřeně. Skladby – a celkový dojem je takový, že album tentokrát nechce posluchače rozsekat na maděru, ale spíše ho pomalu a sofistikovaně drtí svou intenzitou – tvoří promyšlený celek, z něhož nic v zásadě nevystupuje, ale ani není postradatelnou vatou.

Ačkoliv kytarista Jim Root tvrdí opak, na výsledku je znát, že se nad ním přemýšlelo, a i když je v zásadě poskládané z povědomých dílků skládačky, na první poslech tak nepůsobí. Slipknot se pod vedením producenta Joea Barresiho podařilo stvořit zvukově mnohovrstevnatou a pestrou nahrávku, která si doslova libuje v detailech. Deska je plná drobných zvuků a ruchů, barev, chytře vybudované, sofistikovaně temné atmosféry, která má schopnost pohltit.

Slipknot dorostli do pozice, kdy si nemusí nic dokazovat. To svoje mají jisté. Zároveň si mohou dovolit ten luxus pohrávat si s posluchačským očekáváním. The End, So Far je jako nadechnutí před skokem do neznáma, prostor připomenout si sama sebe s odstupem, nadhledem a zkušenostmi. A taky ukázat, že se lze, byť drobně, vyvíjet a posouvat a nepřijít u toho o svou tvář.