Cesta vašeho filmu nabírá na obrátkách: soutěžil v Cannes, je vyslán za Německo na Oscary... Čekala jste takový vývoj?
Ne, něco takového nemůžete čekat. Když dělám film, snažím se ho natočit nejlíp, jak to jde, podle mých představ. Takže ani když jsem točila Toniho Erdmanna, nemyslela jsem moc na publikum. Chtěla jsem udělat komedii, která by byla zároveň dramatem, a byla jsem zvědavá, jestli osloví nějaké diváky. Kdybych točila s myšlenkou – tak a teď natočím super úspěšný film – tak bych nenatočila asi nic... Navíc je to skoro tříhodinový film, takže se nedalo moc předpokládat, jak bude úspěšný. Říkala jsem si, kdo bude vůbec ochotný dokoukat ho do konce? Prostě nemůžete točit film jen s myšlenkou na to, aby byl úspěšný.
Pokud váš film vyhraje, stanete se první ženou režisérkou, která za téměř třicet let fungování akademie získala hlavní cenu. Myslíte, že to nějak ovlivní postavení žen ve filmové branži?
Doufám. V Německu je to v současnosti velké téma a je kolem něj spousta diskuzí, zejména v souvislosti s kvótami a přístupem k veřejným penězům. Ale na filmových školách je to už teď půl na půl, co se týče počtu mužských a ženských studentů. Pro mě osobně nikdy nehrálo roli, jestli film natočil muž nebo žena. Ale bylo pro mě vždy důležité vidět, že dobrý film může natočit žena, a že je možné točit filmy, i když máte třeba malé děti. Protože v době, kdy je vám mezi třiceti a čtyřiceti, se obvykle seběhne dohromady spousta věcí a může to být trochu chaotické. A filmování obecně není ideální zaměstnání, když máte rodinu. Myslím, že na filmech, které natočily ženy, mám nejraději jejich ztvárnění mužských postav, protože nabízejí trochu jiný pohled než muži.
Maren Ade (1976)Producentka a režisérka se narodila v Karlsruhe na jihozápadě Německa a vystudovala režii na Vysoké filmové a televizní škole v Mnichově. V roce 2001 založila spolu s Janine Jackowskou produkční společnost Komplizen Film, v jejímž rámci natočila svůj absolventský celovečerní film Der Wald vor lauter Bäumen (Pro stromy nevidět les, 2003), oceněný mj. Zvláštní cenou poroty na festivalu Sundance 2005. Její druhý celovečerní film Všichni ostatní (Alle anderen, 2009) získal na Berlinale Stříbrného medvěda ex aequo a Stříbrného medvěda za herecký výkon pro Birgit Minichmayrovou. Film Toni Erdmann (2016) byl vybrán do hlavní soutěžní sekce festivalu v Cannes, získal cenu LUX Evropského parlamentu a nejnověji 5 cen na udílení Evropských filmových cen 2016. včetně ceny za nejlepší film. Je zástupcem Německa v oscarovém klání. |
Německá režisérka Maren Ade (uprostřed) s herci Sandrou Hüller a Peterem Simonischekem.
Jaká byla původní idea vašeho příběhu?
Začalo to už dávno. Dlouho jsem nosila v hlavě nápad natočit něco o rodinných vztazích. To bylo téma, které mě zajímalo. Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé dobrodružství, když by se dva členové rodiny, kteří se znají velmi dobře a velmi dlouho, najednou potkali jako cizinci. Chtěla jsem udělat něco o rolích, které všichni v rodinách hrajeme, ať už je jako role cítíme nebo ne. Měla jsem od začátku v hlavě tu transformaci, kdy se otec skrze vtípky promění v postavu Toniho Erdmanna. Ostatně, můj otec má slušný repertoár vtipů, a myslím, že tenhle styl humoru je něco, co se musíte od někoho naučit. Pro mě to byl můj otec. Film není vysloveně autobiografický, ale je v něm hodně osobního, hodně našich rodinných vtipů a styl humoru mého otce. No a pak následoval dlouhý průzkum toho, jak to chodí ve světě byznysu, setkala jsem se se spoustou žen pracujících v ekonomice. Celkem jsem na scénáři pracovala asi dva roky.
Je to ale vlastně víc příběh dcery než otce, že?
Ano, a jsem ráda, že je to vidět. Obvykle sama cítím jako pravidlo, že když začnete příběh s jednou postavu, měla by zůstat tou hlavní. Ale tady to funguje jinak, protože otec vstoupí do světa dcery a celé se to pak stane víc jejím příběhem. Když jsem začínala zpracovávat téma, měla jsem nejdřív pocit, že mi ta ženská postava není příliš blízká, protože jsem se na ni dívala zvenčí. Ale čím víc jsem se jí přibližovala, tím víc jsem začala chápat, kolik toho máme společného – protože když točím, také kladu filmování na nejvyšší místo, podobně jako ona svojí práci. Byla tam spousta věcí, které se mi poskládaly dohromady.
Nezapnutelné šaty odstartují klíčový zlom ve filmu Toni Erdmann....
Jak vznikla scéna nahého brunche - bylo to něco, o čem jste se doslechla při rešerších k filmu? Svlékají se manažeři běžně na večírcích? Nebo to byl váš nápad?
Představu ženy, nebo vlastně kohokoliv, kdo slaví narozeniny a rozhodne se otevřít přátelům dveře nahý, jsem nosila v hlavě už dlouho, a nejdřív jsem nevěděla, jestli do filmu zapadne. A ještě když jsem četla scénář, zdála se mi trochu zvláštní. Hodně jsme o tom mluvili, protože je to vlastně krátký film, který je součástí celku. Zajímavé je, že v psané podobě ta scéna moc nefungovala. Až když jsme ji zrealizovali. Nahé scény jsou ve filmu vždycky složité, jak pro herce, kteří v nich hrají, tak pro diváky, pro které to znamená spoustu silných emocí.
Jak se proměňoval poměr komediálního a tragického ve filmu v průběhu natáčení? Bylo to všechno podle scénáře a podle vašich představ?
Ve filmu otec hraje komedii pro svou dceru, a dělá to ze zoufalství, protože je na dně. Bojí se o jejich vztah. Takže pro tuto postavu moc o komedii nejde. I když komedie jsou často právě o lidech, kteří trpí. Ale protože on hraje komedii, a zároveň je zoufalý, byly tam od začátku dvě polohy – komediální na povrchu a tragická v pozadí. Když jsem psala scénář, cítila jsem to možná víc jako komedii, a při natáčení jsem byla hodně zaměřená na tyto emoce, ale také na existenciální rozměr. Přesto jsem v průběhu natáčení začala mít pocit, že tam více nastupuje tragická linka, a když bylo dotočeno, omlouvala jsem se svým koproducentům, že jsem místo slibované komedie udělala velmi melancholický a velmi dlouhý film... Během stříhání se tam ale komediální momenty zase vracely a nakonec bylo velmi překvapivé, jak se celkový tvar filmu proměnil. Nakonec nachází někde mezi komedií a tragédií a jsem za to ráda.
Ines na večírku nečekaně vystřihne píseň Whitney Houston Greatest Love of All.
Ines (Sandra Hüller) a Anca (Ingrid Bisu - uprostřed)
Rodinné pouto. Jsou chvíle, kdy Ines svého vyhastrošeného otce upřímně nesnáší.
Peter Simonischek ve filmu Toni Erdmann.
Proč myslíte, že ten film rezonuje v celé Evropě? A cítíte ho jako evropský film?Určitě jsem se o to snažila. Vidím ho v kontextu širší Evropy, ne jen Německa. Prakticky šlo o koprodukci tří zemí – Rumunska, Rakouska a Německa. Doufala jsem, že film řekne něco o vztazích uvnitř Evropy, mezi zeměmi jako je Německo a Rumunsko, kde se odehrává. V podtextu je i trochu politiky, ale samozřejmě to není politický film. A proč rezonuje - možná také proto, že jde o rodinné réma, vztah otce a dcery. Vždycky se snažím točit filmy tak, aby tam zůstal prostor pro diváky a pro jejich vlastní představy. To také vyžaduje určitý čas, a proto jsou scény ve filmu komponovány tak, jak jsou. Doufám, že je film dost otevřený pro všechny.
Líbí se film vašemu otci?
Ano. Líbí. Znal dobře už scénář a jediná věc, které se obával, bylo, jestli to bude opravdu dost vtipné. A nakonec byl spokojený.
Jaký typ filmů a jaké režiséry máte ráda vy jako divačka?
Mám především ráda zajímavé postavy. Tenhle rok se mi bohužel nepodařilo vidět moc filmů – to je asi jediný negativní dopad situace kolem Toniho Erdmanna. Byla jsem zvyklá po dokončení filmu zajít do kina nabírat inspiraci, a letos to zatím nešlo. A co se týče konkrétních filmů, líbí se mi třeba filmy Miguela Gomése, a nejen proto, že jsem jeho koproducentka. Mám ráda dlouhé filmy, jako točí Lav Diaz. A co se týče žen, jediný film, který jsem letos viděla od ženské režisérky, byly Zázraky Alicie Rohrwacher, které se mi moc líbily. Už bych chtěla jít zase do kina!
