Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kdo je tady abnormál? Z nové knihy je cítit smutek za světem, který není

Kultura

  5:00
PRAHA - Co mají společného „hanácký obr“ Josef Drásal, liliputáni a srostlé sestry Blažkovy? Všichni byli na přelomu 19. a 20. století předváděni v Praze v rámci takzvaných freak shows. O co šlo? O přehlídky lidských abnormalit, kuriozit a zrůdností, které přitahovaly pozornost takzvaných normálů, většinového obyvatelstva tehdejších českých zemí. Antropolog Filip Herza (1986) napsal na jejich počest knihu.

Obchodně zdatné sestry. Josefa a Růžena Blažkovy žily v letech 1878 až 1922, vystupovaly jak u nás, tak v USA. Růžena časem porodila zdravého syna. foto: REPRO LN

Jmenuje se Imaginace jinakosti. A přestože jde o vědeckou monografii, nabitou odbornou terminologií a vyztuženou rozměrným poznámkovým aparátem, čte se jedna báseň. Herza totiž pracuje jako ten nejlepší komparatista.

Barnum a eugenika

Terén, který si vybral, totiž sleduje vývojově a jde po horizontále i vertikále. Chronologii rozšiřuje nejrůznějšími filtry: dějiny člověka se v jeho podání míchají přirozeně s dějinami a vývojem společnosti, medicíny, psychologie, jazyka, populární kultury, byznysu a reklamy i národní politiky. Zdeformovaná tělesnost je prostě široké a vděčné projekční plátno. Notabene na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se toho lámalo víc než dost. Modernita, která tehdy vrcholila, totiž skoncovala s představou ideálního člověka jako božského odlitku – a začala vědecky měřit a vážit a počítat a průměrovat. Tak vznikla kategorie normálnosti, nevyčnívání. Na jejím rubu se pak vyrýsovala jako komplementarita nenormálnost. A protože normalizátoři se časem radikalizovali a rozjeli projekt „ideálního národního těla“, vešlo se pod tu hlavičku nakonec všechno: blázni i primitivní kultury, ale taky Židé nebo Romové, alkoholici a homosexuálové. A pracovní nebo koncentrační tábory. Z normalizátorů se stali šílení eugenici a masoví vrazi.

Abnormálové každopádně vyčnívali a pozornost poutali z dvojího důvodu: jednak se jich normální člověk trochu bál, bral je jako možné ohrožení výhod, které mu jeho normalita denně servírovala; jednak se na nich symbolicky léčil, potvrzoval si svou identitu, ujišťoval se, že je docela v pořádku – a že problém je někde jinde. Bylo to vlastně dobré zrcadlo: na líci pocit nadřazenosti, na rubu pak méněcennosti. Poprvé se do toho zrcadla mohli podívat v Americe ve čtyřicátých letech devatenáctého století, kdy rozjel svůj velkolepý cirkus se zrůdami P. T. Barnum. Do západní Evropy show dokodrcala v šedesátých a sedmdesátých letech. V českých zemích byl zájem na vrcholu o dvě dekády později. A protože Češi neměli moře, neprojektovali si do exotismů a zrůdností, posbíraných různě po světě, touhu po koloniích, ale po samostatnosti. A možná tím taky trochu podvědomě suplovali globální turismus, který sotva startoval.

Smutek za světem

Filip Herza toho v knize píše spoustu a ještě mnohem víc. Má styl, jeho text má drajv; má smysl pro komiku i pro detail. Objevuje, vykládá a pobízí k úvahám skoro v každé větě. A čtenář se rád ponoří do toho asociativního myšlenkového proudu s ním. Třeba úvodem zmíněné srostlé sestry Blažkovy: co všechno se dá přes jejich výjimečnou tělesnost hypoteticky načíst! Byly jedna, nebo dvě? Měla jedna masochistické sklony a druhá sadistické? Když jedna porodila dítě, fungovaly jako rodina, jako otec a matka? A pěstovaly svou kariéru dobrovolně, nebo pod diktátem impresária? Cítily se jako zrůdy? A proč se nakonec z českého národního těla vydělily a odešly do Ameriky? A co liliputi? Proč ta aristokratická stylizace navenek? Byli ve sporu s trpaslíky? Jak to, že popularita liliputánů přežila dodnes, na rozdíl od všech dalších zrůd, které postupně mizely ze scény s brutálními následky první války, s hospodářskou krizí, s nástupem Hitlera v Německu?

Zrůdy samozřejmě nezmizely. Jen transmutovaly. Stejně jako kategorie normality a nenormality nebo abnormality. Každý režim, každá společnost dodnes staví na takových základech. Jeden pronásleduje potápky a bedly, jiný underground nebo punks. Anebo obecně alternativu, kontrakulturu, „nepřizpůsobence sociální“. V populární kultuře se pak téma chytilo a mohutně rozvinulo globálně a ve všech médiích: ve fotografii (Joel-Peter Witkin), ve filmu (Browningovy Zrůdy nebo Lynchův Sloní muž), v komiksu (trilogie Vojtěcha Maška a Džiana Babana, věnovaná „monstrkabaretu Freda Brunolda“). Podobně zrůdy dodnes rezonují v jazyce, viz například sousloví „barnumská reklama“.

Jinakost, jakou formuluje ve své jedinečné monografii Filip Herza, ale dneska probouzí jiné fantazie než před sto nebo sto padesáti lety: ani fascinace, ani lítost, ale nostalgie. Smutek za světem, který není. Jakkoli byl bizarní a kuriózní.

FILIP HERZA: IMAGINACE JINAKOSTI: PRAŽSKÉ PŘEHLÍDKY LIDSKÝCH KURIOZIT V 19. A 20. STOLETÍ

Scriptorium, Dolní Břežany 2020, 256 stran

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Mohlo by vás zajímat