Proč taková záležitost vychází právě teď, je nad slunce jasnější. Nejen komerční televize stále opakují normalizační seriály, pak také zemřela Jiřina Švorcová, která v poslední době zažívala jakýsi absurdní comeback, o čemž svědčí i knižní rozhovor s ní. Však také na obálce knížky se účelově skví hereččin portrét. Najdeme tu osmnáct portrétů českých herců, které autor Robert Rohál dílem bezostyšně opsal, dílem zkompiloval. Vše ještě vyšperkoval občas až směšnými vývody, které prozrazují, že o herecké profesi neví téměř nic, ale o to raději o ní píše.
Klíč, podle kterého vybíral, je jednoduše pošetilý – jsou tu ti, kteří hráli ve snímcích poplatných minulému režimu nebo v normalizačních seriálech. A někteří (zdaleka ne všichni) také byli členy KSČ. Kvůli účinkování v prorežimních kusech je jim zde přisuzována zodpovědnost za totalitu, kterou nemají a nemohou mít, neboť herci nejsou svědomím národa, i když jim to jejich diváci tak rádi přisuzují a pak jsou nemile překvapeni.
Vůbec je to celé nesmysl, jednak by tu museli být zařazeni i mnozí významní miláčci národa, protože minimálně devadesát procent českého herectva na obrazovce budovalo socialismus a zasedalo na stranických schůzích. I v takové "perle", za jakou je dnes komicky považovaná Nemocnice na kraji města, se řešily stranické pseudoproblémy a třeba doktorka Čeňková byla zapálená "esesmačka" a chodila vybírat příspěvky. Pochopitelně v knize není Eliška Balzerová, ale ani další plejáda herců z Rodáků, Gottwalda, Okresu na severu atd. Není tu Jiří Štěpnička, představitel Gottwalda ze Sokolovského seriálu, neboť i tak prostý autor tuší, že skutečnost je v jeho případě mnohem složitější, ba tragičtější.
Jiřina Švorcová a ti druzíRobert Rohál |
Stejně jako u nás v méně drastických podmínkách. Třeba herec Václav Mareš, normalizační ředitel Divadla S. K. Neumanna, udělal vše pro to, aby mohl ve svém divadle angažovat Jana Grossmana, v 70. letech vyhnaného na oblast. A Zdeněk Buchvaldek, kterého má pan Rohál ve svém seznamu, protože hrál v Muži na radnici, se jako ředitel Realistického divadla choval velice slušně (o tom ale v knize ani zmínka). ¨
Páně Rohálova brožurka se samozřejmě žádnými rozporuplnostmi a dilematy nezaobírá, autor tak nanejvýš žvatlá, že Švorcová, Amortová či Petrovická byly "nepochybně dobré herečky", a pak poslouží výčtem rolí a opsaných životních dat. Tam, kde se pouští do samostatných rozborů a hereckých charakteristik, se ovšem čtenář i pobaví.
Švorcová prý dala do své role v Ženě za pultem vše, co mohla. "Vždyť i ona měla nemalé životní zkušenosti. Vdaná byla dvakrát." V kapitole věnované Světle Amortové samozřejmě operuje jejím údajným podpisem pod žádostí o trest smrti Jiřině Štěpničkové. S údajem, který s takovou suverenitou pustila do světa Vlasta Chramostová ve svých pamětech, by se mělo zacházet opatrně, ani Chramostová nemá hmatatelný důkaz, jen tvrzení z druhé ruky. Rohál má ale jasno a ještě k tomu poslouží amatérským psychologizováním, jak dotyčná Štěpničkovou nenáviděla, byla totiž – jak jinak – "na druhé straně barikády".
Všichni muži na radnici
Potěší i autorův zhusta používaný obrat "jak zainteresovaní dobře vědí". Stěžejním pramenem je tu slovník Filmové profily, který vydal Filmový ústav v roce 1990, snad by i autoři měli dostat nějaké tantiémy, protože bez nich by byl už úplně autor v koncích. Vůbec ale nebere v potaz, že slovník je poplatný době svého vydání a vznikal v 80. letech; copak lze vážně přebírat tvrzení, že "Jaroslav Moučka je hercem širokého výrazového rejstříku"?
Nemá smysl dál se zaobírat bezcennými a zkompilovanými portréty dalších od Vladimíra Brabce až po Josefa Větrovce, nic nového se z nich nedozvíme. Předložený seznam skalních podporovatelů komunistického režimu je ale komicky zpatlaný, Jaroslav Satoranský v něm figuruje, protože si zahrál hlavní roli v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, talentovaný Petr Svojtka, protože byl v útlém věku z prostého kariérismu členem KSČ (jako desítky dalších). Je tu pochopitelně i Regina Rázlová, jejíž otec byl předseda vlády, ale ona sama se na angažované tvorbě nijak zvlášť nepodílela.
Autor vůbec nebere v potaz nesouměřitelnost těchto "hříchů", vyplývajících ze samotné podstaty herecké profese, s tím, když byl někdo skutečnou součástí mocenských struktur jako Švorcová. Knížka nemá k tématu co dodat, primitivně na něm pouze parazituje. Ale je to problematika stále aktuální i v dnešní době, neboť umělecká svoboda je velice křehká za všech režimů, i za demokracie. Herec je svým způsobem nájemná síla, ovšem existují přece osobní měřítka, který každý tvůrce má, za co lze a co už ne.
Za minulého režimu byla dvojí: ideologická a umělecká. Někdo dokázal překousnout leccos a pořád se ještě mohl cítit dobře. Je to věc individuálního nastavení a otázka volby. Vždy šlo odmítnout a nést následky. Režim vypadal, že tu bude navěky, však se to také psalo na všech nárožích a velká část českého herectva se v tom dobře zabydlela stejně jako značná část národa. Ta je ale pochopitelně anonymní Kdo to chce soudit a je to vůbec možné? Sotva. Ale tím spíš bychom si měli vážit těch, kteří dokázali odmítat s vědomím, že existuje něco víc než se momentálně cítit dobře kvůli roli přinášející pochybnou slávu.
