Když člověka pohltí temnota. Divadlo Continuo v nové inscenaci vyvolává démony zla

Letní projekty Continua prošly vývojem od fantaskních a imaginativních zahrad (zámek Kratochvíle) až po hledání paměti míst (statek Rabín, jezero Grus grus, vlak na lokální trati). V těchto projektech se soubor začal dotýkat i bouřlivé historie dvacátého století a pomalu přecházel k temným a bezútěšným vizím světa (vodňanská cihelna, písecká sladovna). A také se obracel k aktuálním politickým námětům, jako je srpen 1968 nebo migrace.

V břiše velryby je pokračování linie depresivních vizí světa, i když podle tvůrců jde také o obrazivou reflexi osudů politické vězeňkyně Dagmar Šimkové. Její útlá knížka s názvem Byly jsme tam taky líčí její strastiplnou anabázi v komunistickém vězení, kam se dostala ve třiadvaceti letech a vyšla z něj v sedmatřiceti. Vypráví o zvěrstvech, která páchali komunističtí věznitelé, ale také o naději a síle přátelství.

Posléze odešla do exilu v Austrálii a po roce 1990 se marně snažila o restituci rodinného majetku. Hru o ní s názvem Má vzdálená vlast napsal také Karel Steigerwald a před několika lety ji v Národním divadle nastudoval Ivan Rajmont.

Obludné kulisy

Šimková pocházela z bohaté rodiny a byla píseckou rodačkou, vila, dnes zdevastovaná, kterou postavil její otec bankéř, se tyčí na kopečku kousek od staré vodárny. Šimkovou v rodném Písku dlouho nic nepřipomínalo, nyní její jméno nese nová, elegantní lávka pro pěší, která se díky lanové konstrukci doslova vznáší nad řekou Otavou. Vznikla pod vilou podle projektu architekta Pleskota.

Pavel Štourač se svým týmem umí vždy vyhmátnout genia loci vybraného prostoru, a tak i zde využil atmosféry staré vodárny se všemi zarezlými a nefunkčními zařízeními a přístroji, v nichž dřív proudila voda, ale nyní je vše suché, nehybné a opuštěné, což působí děsivě.

RECENZE: Divadlo Continuo: 8. Na ‚osmičkách‘ nelze přehlédnout zaujetí všech

Je to místo zanesené špínou a všechny jeho aparáty se proměňují v obludné kulisy pro apokalyptickou vizi, pro metaforu pádu člověka do temnoty a bezmoci. Jak Štourač vysvětlil, inspiroval se také knihou amerického antropologa Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny, který píše o břichu velryby jako o symbolickém místě, kde člověka pohltí neznámo. A v těchto extrémních podmínkách se rodí člověk schopný postavit se osudu, strachu a totalitě.

V břiše velryby je především sled sugestivních obrazů, výtvarně i zvukově prokomponovaných, a diváci, jak je u Continua zvykem, putují vodárnou, sledují stereotypní manipulaci s přístroji doprovázenou odpudivými zvuky, sestupují do podzemí propleteného rourami, tlačí se v úzkých chodbičkách, kde operují divné bezhlavé figury v obludných mantlech. Za matným, zašpiněným sklem stojí dívka v bílých šatech jako němý přelud, vidíme ji později sestupovat po schodech a vracet se.

V nejvyšším patře pak na improvizovaném jevišti diváky čeká dějově nejkompaktnější část – pohybově stylizované výjevy, v kterých se ovšem divák nelehce orientuje, nejprve to mohou být odkazy na hrdinčino bezstarostné mládí, posléze jde zjevně o agresivitu a ponížení, kterým byla ve vězení vystavena. Hrubé smýkání těly, prolomení podlahy, v níž se objevuje dívčina ruka, snad kopání hrobu – jsou to surové depresivní obrazy, které na diváka působí silnou emocí, ale souvislost s konkrétním osudem Dagmar Šimkové je velmi volná, jde spíš o obecné vyjádření násilí a zvůle, nemožnosti vyjít z absurdní situace, do které se lidé v totalitě dostávají, aniž by cokoliv způsobili.

Asi nejpůsobivější je další oddíl, kdy diváci procházejí na můstcích po obvodu i vprostřed velkého prostoru – pod nimi jsou temné kóje, které se postupně osvětlují a v nichž lze vidět různě zkoušené postavy a výjevy – polonahou ženu v uschlém listí, která se křečovitě drží vedlejší ruky, namodralá spleť stromů, dvě postavy v bílém hábitu na pryčně, jiná žena bezmocně tkvící v neforemném kabátě zavěšeném na zdi. Je to hrůzné panoptikum evokující beznaděj lágrů a vězení všech násilných režimů. Závěr patří katarzi, záblesku naděje – ženy přicházejí do místa, kde je voda jako zdroj života, a laskají se s ní, myjí se a smějí se.

Nový letní site specific projekt Continua sestupuje do hodně temných vrstev lidského společenství a vyvolává démony zla. Určitá nedořečenost a nedokončenost, které byly při premiéře znát, se nepochybně v reprízách dořeší a tvar si „sedne“. Nejspíš by mu prospělo i méně diváků s ohledem na kapacitu prostoru, protože část publika tak má jen omezenou možnost sledovat projekt v jeho celistvosti a dlouhé přesuny také dění retardují.