LN: Jak jste našel ten krásný dům, kde se odehrává celý váš nejnovější film Poslední dny Emmy Blankové?
Musel jsem si ho sám vyprojektovat, stavěl se pro účely natáčení. Vhodnou budovu jsme v Belgii i Holandsku hledali několik měsíců, ale bezúspěšně. V "Emmě" jsou přitom dispozice velmi důležité: když píšu scénu, vím dopředu, že dveře budou třeba nalevo a okno napravo. A tenhle film je založený na mé divadelní hře napsané před deseti lety, kde je klíčové, aby postava madam seděla v obýváku přímo propojeném s kuchyní. V holandských venkovských sídlech bývají kuchyně bohužel ve sklepě... Také jsem chtěl, aby ten dům fungoval jako samostatná postava. Ve spoustě snímků rozvržení místností nevnímáte, není důležité, ale tady je nutné, aby se divák v domě orientoval. A tak nakonec říkám svému bratrovi – producentovi: co kdybychom ten barák prostě postavili? Bylo by to tak jednodušší a víc bych si natáčení užil. Nesnáším, když musím v září natočit scénu v exteriéru a pak na ni v říjnu navázat výstupem natočeným v ateliéru. Tak jsme dům postavili – a po natáčení zase zbořili.
LN: To je škoda, byl to krásný dům.
Líbil se vám? Není to typická holandská budova, narazil byste na něj spíš někde na pobřeží Irska.
LN: Jste renesanční člověk: píšete, hrajete, režírujete filmy i divadlo, malujete, skládáte hudbu... A teď i navrhujete domy! Jak to zvládáte?
Asi je to dané mou osobností a mým vzděláním. Když jsme byli mladí, založili jsme s mými dvěma bratry a dalšími osmi kluky skupinu hudebního divadla. Tehdy na začátku 70. let bylo velmi módní fungovat jako kolektiv, kde všichni můžou dělat všechno, tedy pokud to umí. Studoval jsem tehdy na umělecké škole, a tak jsem navrhoval plakáty a dekorace. Jednou ale bylo potřeba napsat hudbu a slova písničky, tak jsem se toho taky ujal a bavilo mě to... Někdo si myslí, že dělat spoustu věcí najednou je náročné, ale přitom je to všechno propojené: když píšu scénu, už vím, jaký v ní chci mít třeba nábytek a hudbu.
LN: Ale není toho trochu moc? Režírovat nejenom film, ale i sebe a svou vlastní manželku Annet Malherbe...
Není. Jsem velmi organizovaný. Nejdřív s kameramanem rozkreslím celý film do storyboardu. Při tomhle procesu se dá vylepšit scénář a usnadní to práci produkci: víte, kde budete potřebujete vrtulník, a podobně. A při režii mám kolem sebe lidi, kteří mě umějí usměrnit: když třeba točím už dvaadvacáté jetí téže scény, bratr producent, kterého chci mám na place pokud možno pořád, mě jemně upozorní. Moje žena je vlastně můj spolurežisér: sem tam mi pošeptá, že tuhle scénu dokážu natočit líp, v jiné že se mám posadit jinak... Skvělý vztah mám i s kameramanem. Ale musím přiznat, že jak stárnu, radši si beru už jen malé role, zatímco ve svých raných filmech jsem hrával hlavní.
LN: Nehádáte se s členy rodiny, když je zapojujete do výroby svých filmů? Neprojevuje se pak pracovní napětí i v soukromí?
Ne. Pokud se někdy hádáme, je to ve fázi preprodukce. Na place jsem režisér a Mark je producent. S Annet se pohádám doma, pokud je to nutné. Rodinný byznys funguje jen odsud posud, šéf jsem já.
LN: Proč postavy "Emmy" nesmějí chodit do dun?
"Emma" měla premiéru loni v květnu, takže už si ji moc nepamatuju. Včera se mě někdo ptal na postavu Martina a já říkal, kdo je sakra Martin? Ale pamatuju si, že když jde Gonnie s Meijerem do vesnice Bella nechce, aby šli přes duny, proto, že to je delší cesta a člověk si na ní může začít hrát, blbnout. Tak jako se říká dětem – jděte ze školy rovnou domů a nikde se netoulejte.
LN: Postavu matky tam krmí máslem. Vypadá to velmi realisticky. Co jste místo něj použili?
To byste rád věděl, co? Ve hře si herci sami něco připravovali, jakýsi pudink. Na pódiu to šlo, nebylo vidět, jak se to klepe. Tohle byl myslím kozí sýr, politý tukem, aby nebyl tak bílý. Muselo to chutnat pěkně nechutně.
LN: Katalog Febiofestu vaše filmy popisuje jako "kruté komedie". Souhlasíte s tím označením?
Nejsem na hodnocení svých filmů ten pravý. Ale "kruté komedie" – ano, to zní v pohodě.
LN: Na tiskovce jste řekl, že z vašich filmů jsou jen dva adaptacemi vašich her – "Emma" a Malý Tony. Proč tyhle?
U nich jsem už při zkouškách na divadle cítil, že se s nimi dá udělat víc. Měly filmový potenciál. S filmem Malý Tony jsem ale nebyl úplně spokojený, bylo moc poznat, že to byla původně hra. Řekl jsem si, že hry už adaptovat nebudu. To jsem ale ještě neměl napsanou "Emmu". Když jsem na ní pracoval, napadlo mě, že by na plátně fungovala. Přípravu filmu jsem začal tím, že jsem poslal osobní dopis všem herců hry, se kterými jsem při natáčení nepočítal. všem hercům napsal dopis – těm, kteří se mi do filmu nehodili. Obsadil jsem jen představitele psa Thea a Annet, která hraje kuchařku Bellu. Divadelní verze byla komediálnější a měla víc dialogů, ale s novými herci toho muselo spousta pryč.
LN: Thea nakonec hrajete vy – a vypadáte, že jste pro tu roli stvořený.
Naopak, mám z ní trauma. Ta role je děsně těžká: ve hře Theo musí být celou dobu na pódiu, a přitom na sebe neupozorňovat. Musí sedět v křesle a dělat psí oči, ale přitom neusnout nebo nepřestat dávat pozor. Jednou jsem v téhle roli musel zaskočit – a slezl jsem z pódia úplně vyšťavený. Bylo mi to velmi nepříjemné. Synové můj výkon chválili, ale to se nepočítá, to jsou synové. Když došlo na film, představitel Thea se ho zúčastnit nemohl. Anet hned navrhla, ať psa hraju já – a já nechtěl. Kameraman navrhl Genea Bervoetse, ale Anet řekla, že je ideální pro majordoma, kdežto já musím být pes. A tak jsem souhlasil. Ale trochu jsem tu postavu pozměnil: ve hře je docela optimistický, já ho hrál depresivního. Stačilo ojíždět paničku a tvářit se kysele, to nebyl problém.
LN: Na tiskovce jste říkal, že nerad používáte komparz. Ve scéně z pláže vám účinkovali komparzisté, nebo kamarádi?
Komparzisté. Vždycky je přenechávám svému asistentovi, to je u filmu běžné. Připraví mi scénu a já jen doladím detaily. Stydím se před nimi. Na "Emmě" mi s nimi pomáhal bratr Marc.
LN: Váš způsob humoru je velmi absurdní a černý. Jste na návštěvě ve městě Franze Kafky – inspiroval jste se jeho dílem?
Když mi bylo asi sedmnáct, hodně jsem na umělecké škole kreslil, maloval a četl. Dostal jsem se taky ke Kafkovým povídkám. Jedna kratičká, Výlet do hor, mě inspirovala k celé řadě obrazů. Nečetl jsem od něj všechno, ale když je člověk mladý, těžko se Kafkovi vyhne, i když na mě neměl zásadní vliv. V šestnácti jsem třeba viděl Psycho a to pro mě bylo opravdové zjevení. Netušil jsem, že takové filmy vůbec existují! Na takovou věc nikdy nezapomenete. Je prokázané, že cokoliv, čím si projdete mezi patnácti a pětadvaceti, s vámi bude cloumat už navždycky, ať už jde o hudbu, film nebo literaturu.
LN: Jak byste popsal svoji pozici v Holandsku? Jste tam slavný režisér? Nebo spíš kultovní tvůrce?
(pauza) Jsem tak trochu outsider, dělám filmy po svém.
Annet: Já bych řekla "kultovní tvůrce". A jsi taky zavedený scenárista! Alex je v Holandsku asi jediný režisér, který si sám píše filmy a hraje v nich. Je divné říkat to o vlastním manželovi, ale v Holandsku skutečně nikdo jako Alex není.
