Druhé zastavení The Dresden Dolls v pražském Abatonu zahájil jako předskokan multiinstrumentalista Thomas Truax, newyorský písničkář s hlubokým „caleovským“ hlasem, který využívá vedle kytary různých nástrojů vlastní výroby. V nevděčné roli jistě nezklamal, i když více než hudbou publikum zaujal svou bezprostředností a smyslem pro efekt.
| HODNOCENÍ LN * * * * * |
|
The Dresden Dolls klub Abaton, 29. 4. |
Podvazky mně nevadí
Koncert The Dresden Dolls totiž není zdaleka jen mechanickým přehráváním písní, známých z alb. Kvtahující atmosféře přispívala nejen tu energická, tu zas křehká hudba, ale i „divadelní“ rozměr. Amanda Palmer podvazkovým pásem a pruhovanými punčochami upomínala na svou hlavní inspiraci - německý kabaret, ve vypjatých momentech však za klávesami připomínala rozzuřenou prodavačku natahující se přes pult po zloději.
Brian Viglione zas seděl za bicími po většinu vystoupení do půl těla, avšak s buřinkou. Sebemenší pauzu „v práci“ využil k teatrálnímu povstání, v delších prodlevách pak s kamennou tváří parodicky doplňoval Amandin zpěv či údery paliček roztleskával publikum. Přes svou stylizaci působili ovšem oba hudebníci uvolněně jak během hraní, tak při komunikaci s publikem.
Brian Viglione se po loňské narážce na pana Tau nyní naučil český překlad věty „I don't care“ („Mně nevadí“) a snažil se jej rovněž užít v písni, jedna slabika mu však stále přebývala. A když se z publika ozvaly „hlasy domova“, Viglione začal zjišťovat, kolik že je v obecenstvu Američanů, a krátkým, ale rozhodným gestem se jal krajany naoko odhánět: „Home!“
Vypadá to, že Praha se stala pro The Dresden Dolls pevnou součástí koncertního kočování po Evropě. Je to dobrá zpráva pro ty, kteří si hudbu bostonského dua oblíbili, ale na něž se zatím nedostaly vstupenky. The Dresden Dolls totiž opravdu stojí za to nejen slyšet.
