Přelomové ozdravné procesy v americké společnosti zjevně mají svou ritualizovanou podobu: reportéři či reportérky některého z prestižních listů podniknou namáhavé pátrání, na jehož konci je skandál enormního společenského dosahu.
Novináři vzápětí o své práci sepíší knihu, na jejímž základě je natočen stejnojmenný film, který jejich pátrání přiblíží širší veřejnosti a pomůže celou kauzu uložit do společenské paměti.
Bylo tomu tak v 70. letech v případě aféry Watergate, která přiměla k rezignaci prezidenta Nixona. Snímek Alana J. Pakuly Všichni prezidentovi muži tehdy dal reportérům listu The Washington Post Bobu Woodwardovi a Carlu Bernsteinovi tváře Roberta Redforda a Dustina Hoffmana.
Když promluvilaUSA 2022 Režie: Maria Schraderová Scénář: Rebecca Lenkiewiczová, Jodi Kantorová, Megan Twoheyová Hrají: Carey Mulliganová, Zoe Kazanová ad. Premiéra 1. 12. |
Situace se opakuje i nyní s kauzou Harveyho Weinsteina, která podnítila velkou proměnu pohledu na sexuální útlak a stála na počátku hnutí Me Too. O Weinsteinovi dnes většina lidí ví, že stráví zbytek života za mřížemi. Méně známé možná je, co přesně jej tam dostalo a jak obtížné bylo jeho zločiny vynést na světlo: právě v objasnění těchto podrobností spočívá hlavní hodnota filmu Když promluvila, jejž režisérka Maria Schraderová natočila na základě knihy novinářek Jodi Kantorové a Megan Twoheyové.
Tyto redaktorky listu The New York Times pod vedením editorky Rebeccy Corbettové poprvé zveřejnily důkazy a svědectví, které vedly k Weinsteinovu pádu. Nebyly přitom první, kdo se o to pokoušel – jako prvním se jim ale podařilo přesvědčit oběti producentových útoků, aby veřejně a jasně promluvily.
Obětem v tom nebránil pouze ostych nebo snaha zapomenout na nepříjemné zkušenosti, ale především systém mimosoudních vyrovnání a závazků mlčenlivosti, který Weinstein s pomocí svých právníků uplatňoval. Obludnost tohoto systému, který v demokratickém právním státě umožnil kupovat si beztrestnost, představovala nakonec ještě hrozivější odhalení než samotné případy Weinsteinových sexuálních výpadů.
Pocta hrdinkám
Snímek Marie Schraderové nijak neskrývá, že je poctou práci novinářek a statečnosti žen, které se rozhodly proti predátorovi vystoupit. Je to tím pádem film, v němž může například herečka Ashley Juddová hrát sama sebe a opakovat sentence, které coby jedna z odvážných pronášela. Novinářky Jodi Kantorová a Megan Twoheyová jsou uvedeny jako spoluautorky scénáře, i jejich postavy jsou tedy víceméně autoportréty.
To nemusí rovnou znamenat, že svou roli v příběhu přikrášlují či zveličují, nicméně to také nenahrává nějakému velkému odstupu, natož třeba problematizování. (V tomto ohledu byli zmínění Všichni prezidentovi muži, k jejichž odkazu se Když promluvila hlásí, znatelně plastičtější.)
Novinářky jsou předvedeny jako příkladné profesionálky v příkladném redakčním týmu a s příkladným rodinným zázemím (jejich partneři chápou závažnost jejich úkolů a ujímají se většiny péče o chod domácnosti). Někdy je toho i tak na hrdinky hodně, ale výsledek za to stojí. Je to pěkný a snad i pravdivý motivační manifest, ale nepřekvapí, že vytvořit na jeho základě výrazný filmový zážitek se tak docela nepodařilo.
O něco životnější postavu vytváří Zoe Kazanová v roli méně zběhlé Jodi Kantorové, Carey Mulliganová jako její zkušenější kolegyně často nemá kromě odhodlaného výrazu co hrát. Profesionalita a uvědomělost sálá i z editorky Rebeccy Corbettové (Patricie Clarksonová) a šéfeditora Deana Baqueta (Andre Braugher).
Samotný hlavní padouch Weinstein se ve filmu objeví až v závěru a jeho představiteli není ani vidět do tváře. Dává to smysl, jemu se tu rozhodně pomník nestaví.