Petrohrad vzbuzuje dojem, že kromě všeho, co jej proslavilo, je i městem divadel: těch, v kterých se hraje, i těch, které vypadají, že v nich už dávno všechno skončilo. Na rozlehlých bulvárech chodec co chvíli narazí na divadelní budovu. Všem nejspíš vévodí obrovský Baltský dům poblíž Petropavlovské pevnosti. Jeho provaziště má rozměry, kterým u nás může konkurovat jen Krušnohorské divadlo v Teplicích. To se totiž původně stavělo jako sudetoněmecký parlament.
Baltský dům svou bombastickou architekturou, mramorem, sloupovím, obrovskými lustry, hledištěm bratru tak pro čtrnáct set diváků a toaletami o rozměrech čtyřpokojového bytu mohlo stejně dobře vzniknout ve třicátých jako v padesátých letech minulého století. Obří provaziště Tady svou pozoruhodnou inscenaci Vertigo, což lze přeložit jako Závrať, uvedl finský režisér Kristian Smeds.
Levitující sirota
Jde o dramatizaci stejnojmenného románu Paula Austera o zázračném chlapci - sirotkovi, který umí levitovat. Smeds vlastní adaptaci nastudoval ve Finském národním divadle v Helsinkách a jeho styl se svým způsobem liší od všeho, na co jsme doma zvyklí.
Hraje se o snech, o překonávání toho, co je všední a při zemi, zkrátka o schopnosti létat doslova i přeneseně. Diváky posadil na jevištní točnu, nad nimi se ještě rozevřelo již zmíněné obrovité provaziště a k vidění byla všechna ostatní "střeva" zákulisí, která jsou jindy skrytá. "Hrála" i železná opona, která se se skřípěním zavírala, a hlediště připomínalo velký rozlehlý svět, v němž lze spatřit cokoliv. Publikum pak bylo na tomto improvizovaném kolotoči vystaveno stálému vizuálnímu ataku a nestačilo se divit, jaké množství žánrových poloh lze zkombinovat v poetických, drsných, jarmarečně křiklavých i chmurně depresivních obrazech.
Divadelnost po finsku
Hrálo se finsky bez překladu, ale divadelnost inscenace i skvělé výkony herců komunikovaly bez obtíží. Nápor energie a opulentnost režijního stylu se na publikum doslova valily ze všech stran, obklopovaly ho a nenechaly ho vydechnout. I všechny propriety, které by možná jindy působily banálně, v magických scénách nacházely své opodstatnění. Ať už to byly svícny, dýmy, světelné proměny či téměř artistické dovednosti herců.
Škoda že se Smedsovi druhá půlka poněkud rozpadla. Zřejmě i proto, že se rozhodl manipulovat s publikem a vodit ho pro změnu z hlediště na jeviště. I když jeho záměr - měnit úhel divákova pohledu a vtahovat jej do divadelní iluze a zase ji rušit - byl čitelný, ale po třech hodinách už bylo všeho příliš. Ale jinak šlo samozřejmě o velice osobitou záležitost a čtyřicátník Smeds právem budí pozornost.
Vertigo
Pracuje nejenom ve Finsku, ale také v Estonsku, Litvě, Belgii a před čtyřmi lety zřejmě rozčílil kdekoho svou adaptací románu Vaino Linna Neznámý voják, kterou uvedl opět ve Finském národním divadle. Smeds je oceňovaný tvůrce, ale všichni se shodují, že bolestí jeho inscenací je délka. To potvrdilo i Vertigo, i když na druhé straně ve své nechuti vzdát se nápadů ve prospěch sevřenosti celku zdaleka není sám...
Neúnavný Ljubimov
Hned první večer se holdovalo slavnému ruskému režisérovi Juriji Ljubimovovi, který letos v březnu oslavil 94 let a zde obdržel zvláštní cenu. Tato velká osobnost ruského divadla spojená od šedesátých let s moskevským Divadlem Na Tagance sice ještě režíruje, ale pochopitelně už nemůže zasáhnout do žádné "soutěže", což bylo patrné už před lety, kdy do Česka na plzeňský festival Divadlo přivezl Marat - sade.
V Petrohradu se v Ljubimovově režii hrál text Felliniho scenáristy, rovněž devadesátiletého Tonina Guerry s názvem Med, který pojednává o tragikomických historkách dvou bratrů v malém městečku. Co dodat, snad jen to, že starý pán už nemusí nic dokazovat a že podobný výprodej prostředků divadla ze 70. let na dnešním jevišti nemá šanci.
Mnohem větším zážitkem než to, co se dělo na jevišti, byl sám mistr, který dirigoval své herce baterkou z páté řady. Publikum nicméně chápavě pominulo kvality předváděného a Ljubimovovi uspořádalo po představení nadšené standing ovation.
Islandská proměna
Další zajímavé setkání představovala inscenace islandského souboru Vestuport, který vznikl před deseti lety v Reykjavíku. Do Petrohradu přivezl dvě inscenace, první byla Kafkova Proměna, druhá bude Goethův Faust. O islandském divadle toho příliš nevíme, vynořuje se pouze vzpomínka na spokojenost Václava Havla s islandskými inscenacemi jeho her.
Proměnu zdramatizovali a režírovali Gisli Örn Gardarsson a David Farr. Podařilo se jim účinně spojit až malebně realistické pojetí s fantaskní rovinou, čímž ještě umocnili naléhavost známého příběhu, který ještě výrazně zobecnili. Hlavní hrdina zde není žádným odpudivým hmyzem ani monstrem, naopak je to pohledný mladý muž.
Jinakost dráždí
Je ale náhle jiný, třeba leze po zdi a po stěnách. Jeho jinakost dráždí a odpuzuje a rodina se zpočátku velice snaží, ale brzo se přestane ovládat a dá průchod svým předsudkům, tajeným emocím a odporu.
Režie měla báječně vyřešenou scénu, dům rozdělený na dvě půle: dole do detailu vyzdobený starosvětský interiér, nahoře hrdinův pokoj jako bychom do něj nahlíželi stropem odshora.
Letošní ročník evropské divadelní ceny má v porovnání s minulými lety této akce kvalitní a nabitý program, ať už jde o inscenace laureátů či hostitelské země. Organizátoři zařadili například i slavné Dodinovy Tři sestry z petrohradského Malého činoherního divadla a z Berliner Ensemble přijede Kleistův Rozbitý džbán v režii významného německého divadelníka Petera Steina, který v Petrohradu v neděli večer převezme hlavní cenu.
