Ačkoliv Keith Richards pojmenoval třetí samostatné album Crosseyed Heart (Šilhavé srdce) podle rozšířené lidské vlastnosti pokukovat po tom, o co by neměl žádat bližního svého, samotný kytarista zůstává věrný. Jak spolupracovníkům z obou předchozích sólových nahrávek (přestože od druhého titulu Main Offender dělí novinku dlouhých třiadvacet let), tak svému stylu, těžícímu přímo z nejhlubších vrstev populární hudby, z blues, dřevního rock’n’rollu a folku.
Watts z Rolling Stones si v Praze prohlédl arabské plnokrevníky, sám koně chová |
Nečekejme velkou produkci a nablýskanost hodnou „zasloužilého umělce“. Keith Richards zní typicky neučesaně a nedbalá elegance se k němu hodí. Zároveň je Crosseyed Heart ze všech jeho tří sólových počinů nejzdařilejší – co do nápaditosti písní a možná paradoxně i do energičnosti čišící z nahrávky, kterou by mohl rockovému nestorovi závidět leckterý mnohem mladší ranař.
Deska z nudy?
S myšlenkou na album si začal Keith Richards pohrávat v roce 2011 z těch nejpoctivějších pohnutek. Jak prozradil na newyorské tiskové konferenci, během dlouhé pauzy Rolling Stones se mu začalo stýskat po muzice a nápady musely ven.
Nejprve Richards natáčel základy rodících se písní jen ve spolupráci s bubeníkem, producentem a spoluautorem Stevem Jordanem (též The Blues Brothers, Bruce Springsteen, Buddy Guy). Sám si hrál i na baskytaru a klávesy. Postupně ovšem přizval další členy kapely X-Pensive Winos, kterou sestavil už za účelem nahrávání sólového debutu Talk Is Cheap (1988): především kytaristu Waddyho Wachtela (pracoval s Jacksonem Brownem, Jamesem Taylorem, Lindou Ronstadtovou i Rolling Stones) a pianistu Ivana Nevilla (Spin Doctors, Bonnie Raittová, též hostující hráč Rolling Stones). Dlouholetost vzájemných kontaktů na přirozené sehranosti muzikantů poznáte. Kapelník nemusel nic vysvětlovat.
Keith Richards z Rolling Stones hraje obětem huriánu Sandy.
Vydání prvního singlu Trouble, zemitého rock’n’rollu o chybující dámě, která skončila v lapáku, načasoval Richards na 17. července, přesně den po posledním koncertu zatím poslední šňůry Rolling Stones v Québeku (další aktivity Kamenů, konkrétně turné po Latinské Americe, jsou naplánovány až na únor 2016). Americká a britská kritika se tvářila přívětivě, například Jon Blistein z časopisu Rolling Stone přirovnal Richardsův textařský styl k Louovi Reedovi. Pozitivní ohlasy má ovšem celé album Crosseyed Heart, které se na trh dostalo 18. září.
Kráska a...
Známé kytaristovo gusto potvrzuje už titulní a zároveň úvodní skladba, napsaná ve stylu tradičního folk blues. Na tradici hybného jižanského boogie je vystavěno i Blues In The Morning. A kus s typicky odsekávanými riffy Something For Nothing není jediný, který by se dobře vyjímal v repertoáru Rolling Stones.
50 let kariéry na 500 stranách. Výpravná kniha ukazuje Rolling Stones ve fotografiích |
Do oblasti Delty se ovšem Richards vydal i mnohem přímější cestou, když jako jedinou převzatou skladbu zařadil na album slavný waltz Goodnight Irene, který podle starší lidové písně upravil a ve 30. letech minulého století proslavil Huddie „Lead Belly“ Ledbetter. Nová verze působí smysluplně, přestože se známé melodie v minulosti chopili skutečně obdaření zpěváci jako Frank Sinatra, Johnny Cash nebo Tom Waits. Richardsovou devízou je upřímný obdiv a intuitivní pochopení.
Keithu Richardsovi se daří i balady. K nejlepším z nich patří duet Illusion, to díky zajímavému kontrastu živočišného, nakřáplého vokálu protagonisty a melancholické dívčí uhlazenosti hostující Norah Jonesové. Archetyp „kráska a zvíře“ je zkrátka mimořádně chytlavý.
Milovník Jamajky nemohl vynechat ani reggae Love Overdue, které také patří k nejpovedenějším položkám kolekce, navzdory žánrovému rozptylu (k inspiračním zdrojům přidejme i odkaz psanecké country) vyvážené a celistvé: přestože Richards opravdu není rodilý pěvec, desku stmeluje a bez problému utáhne díky nezaměnitelnému feelingu. Také intonačně a výrazově působí přesvědčivěji než kdy dříve. Vnucuje se příměr „čím starší, tím víc Bobem Dylanem“.
Urazím, na koho si vzpomenu
Produkce alba by působila sympaticky skromně, nebýt sebevědomí v rozhovorech, kde Richards povýšil tradicionalistický přístup k hudbě na jedinou správnou tvůrčí metodu. „Muzika musí synkopovat,“ děl kytarista; kdo „neswinguje“ a není přímo napojen na kořeny, nestojí za pozornost. V interview pro New York Daily News označil hip hop za „záležitost pro lidi bez hudebního sluchu“. Podobně to schytaly skupiny Metallica či Black Sabbath a heavy metal obecně, neboť zní Richardsovi „jako tupý dusot“. Na stránkách Esquireu se kytarista pustil i do svých někdejších souputníků Beatles, lety prověřený titul Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band popsal jako „mišmaš z odpadků“.
Jeden z nejvlivnějších rockových muzikantů a hitmakerů 20 .století už má asi na určitou míru konzervativnosti právo. A alespoň si za svými slovy stojí. Za nesmysl sebekriticky označil také desku Rolling Stones Their Satanic Majesties Request (1967), kde se kapela od zdrojnice rhythm-and-blues odpojila.
Keith Richards: Crosseyed HeartUniversal Music, 2015 Celkový čas: 58 minut |
Crosseyed Heart swinguje příkladně. I když zdaleka nejde o nezbytné dílo, k dějinám populární hudby už si Richards dávno řekl svoje a ani by nemělo smysl snažit se překonávat takhle dlouhý vlastní stín, potěší už poctivým řemeslem a chutí hrát. Navíc dokazuje, že pokud by opravdu došlo na nové album Rolling Stones, o jehož možnosti se Richards zmínil v rozhovoru pro iHeart Radio, má minimálně polovina autorské dvojice Jagger–Richards pořád dost tvůrčích sil na důstojný materiál.
