LN Zajímaly vás záznamy StB, jel jste se podívat do Pardubic?
Ne, možnosti nahlédnout do příslušných svazků StB jsem nevyužil. Nechtělo se mi. Říkal jsem si, kdoví, co se o kom dočtu, budou to lidé, se kterými se budu muset stýkat, lidé, o jejichž tehdejších problémech nic nevím. Dusno, které by nastalo, by mi nesedělo. Věřil jsem, trochu bláhově, že nikdo nešel do téhle věci dobrovolně. Později jsem dospěl k tomu, že byli i dobrovolníci, ale podezřívat někoho z téhle agilnosti, to jsem si netroufl. No a teď mě navštívili tři mladí novináři z Mladé fronty Dnes a přinesli mi ty svazky takříkajíc do domu. Abych se k nim vyjádřil.
LN Až doposud jste se k těmto záležitostem vyjadřoval velmi střídmě, to se týká i Josefa Dvořáka...
Napsal jsem tři knihy vzpomínek a končil jsem rokem 1989. Dál jsem nechtěl jít. Musel bych se dotknout různých nepěkných věcí, do kterých se mi nechtělo. Proto jsem taky Josefu Dvořákovi na jeho občasné výpady v tisku odpovídal dost nekonkrétně a spíš jsem mu naznačoval, že vím o trochu víc, v naději, že to pochopí a dá pokoj. Nepochopil.
LN Takže...?
Teď, když už se to dostalo na veřejnost, tak to mlčení, které jsem si uložil, poruším. Byl jsem bývalému režimu trnem v oku: podepsal jsem Dva tisíce slov, odmítl jsem je po několika nátlacích a vyhrožování odvolat, podepsal jsem Několik vět, petici za propuštění Václava Havla, odmítl jsem se podepsat pod antichartu atd. atd., a tak mě neměli rádi. Já se jim nedivím. Postupně mi zakázali kdeco, až na divadlo. Popularita Semaforu byla tehdy obrovská a zatímco řadu divadel a souborů zlikvidovali škrtnutím kuličkového péra, na nás si netroufli. A na to jsem hřešil. Ovšem nebyli blbí.
LN Co udělali?
Na místo uměleckého šéfa dosadili svého člověka, dodali i dramaturgyni, přestože jsme nikdy předtím dramaturga neměli, a navíc začali přemlouvat mé nejbližší spolupracovníky, aby mě opustili, že jsem neperspektivní. Vzpomínám si, jak Jitka Molavcová za mnou přiběhla, že ji přemlouvali, aby ode mě odešla, lákali ji na role v Činoherním klubu, ale Jitka byla natolik čistá duše, že mi to všechno šla povědět, a to nás ještě víc stmelilo. Tou dobou jsem jednou přišel do divadla a na scéně probíhala zkouška. Pobíhali tam neznámí lidé a s nimi Josef Dvořák a já jsem se dověděl, že tam zkouší se svou skupinou, o níž jsem neměl tušení, novou hru. Josef Dvořák, kterého jsem přijal do divadla a se kterým jsme založili jakési komické trio Kašpar + Melicharová + Baltazar, se kterým jsme hráli v Kytici, v Zuzaně v lázni, v Elektrické pumě, denně jsme se vídali a nikdy se nezmínil... Připadalo mi to jako podraz. Vám by to tak nepřišlo?
LN Zvenčí není jasné, proč tohle udělal, chtěl se víc uplatnit?
Důvod mi byl jasný. Najednou v Semaforu, o který jsem se do té doby dělil se skupinou Miloslava Šimka, se hrála Třešňová alej, Pydla v zádech a pak ještě přibyla další tvůrčí skupina se hrou Lola Blau. Mé hrací dny se scvrkávaly a bylo zřejmé, že mám být z divadla vytěsněn. Josefa Dvořáka jsem pak vídal ve společnosti jistého Trojana, plukovníka neblahé pověsti - ten, když se ujal šéfování kulturního odboru na národním výboru, mi řekl do očí, že stojíme každý na jiné straně barikády. V duchu jsem mu dal za pravdu. Ke své lítosti musím říct, že Josef Dvořák byl jeho spojencem. To mi snad Dvořák nezapře. Ostatně vím to od Trojana.
LN Proč jste vlastně Josefa Dvořáka do Semaforu pozval?
Ke své pozdější lítosti proto, že jsem na něj byl fanda. Jezdil jsem se na něj dívat do ústeckého Kladivadla a jeho komika mě okouzlovala. Byla to ovšem komika poněkud jiná, než provozuje teď. Proto když Kladivadlo bylo zrušeno, nabídl jsem mu angažmá a považoval jsem ho za kamaráda. Trochu jsem se spletl.
LN Hned po listopadu 1989 jste se s ním tedy rozešel.
Po převratu, když se věci Semaforu opět dostaly do mých rukou, divil se Josef Dvořák, že s ním nechci dál spolupracovat. A pak se do mě začal pouštět v tisku a nenapadlo ho nic pitomějšího, než že mě nařkl, že jsem mu záviděl úspěch! Nesnesu prý vedle sebe herce, který ční nade mne. V tom případě by jako první musela vyletět Jitka Molavcová... Pak začal zpochybňovat, že by mě tehdy postihovaly nějaké zákazy, protože jsem natočil na Barrandově dva filmy a jezdil jsem pracovat do Finska. Samozřejmě že se nerozepsal o tom, že se tak stalo až za Gorbačovovy perestrojky, a sedmnáct let předtím že jsem nesměl vůbec nic kromě divadla. A to on věděl. Bylo to od něho poněkud křivé.
LN Nepamatuji se, že byste se nějak výrazněji bránil.
Občas jsem mu odpověděl, ale nikdy jsem se neodhodlal říct všechno. A že toho bylo dost. Nestál jsem o to propírat tyhle věci před očima spoluobčanů a příčí se mi to i teď. Ale teď, když už je to venku, tak nebudu nic tajit. Tuším jen, že se rozpoutá nepříliš pěkné klání.
LN Například vám leckdo připomene, že vaše jméno figuruje v Cibulkových seznamech...
Ano, v Cibulkových seznamech figuruju, a když se mě na to pořád nikdo neptal, rozepsal jsem se o tom sám v jedné své vzpomínkové knize, jmenuje se Inventura a vyšla v roce 2000. Píšu tam o tom, jak jsem byl jednou uprostřed šedesátých let v Berlíně při natáčení filmu vyzván StB, abych, jakožto umělecký šéf Semaforu, dohlížel na soubor místo jejich tajného spolupracovníka, kterého soubor záhy odtajnil a náš kapelník Ferdinand Havlík, recesista tělem i duší, neodolal a začal si z něho dělat srandu. Neustále se ho dovoloval, a když už se ho začal během představení ptát, jestli nebude vadit, když bude Pramínek vlasů modulovat do stupnice Des-dur, příslušník, který jel s námi jako zpravodaj ČTK, nevydržel s nervama a rezignoval. A já, jakožto umělecký šéf, jsem byl pověřen, abych převzal jeho roli a podal písemnou zprávu o chování souboru v nepřátelské cizině. A já ji podal. Doufám, že je tam ještě někde založena. Znal jsem tehdejší hantýrku, a tak jsem napsal cosi o vzorném reprezentování naší socialistické vlasti a o bezvadném chování všech uvědomělých členů souboru. A tím jsem se zařadil mezi konfidenty. Udal jsem své kamarády informací o tom, že nic nespáchali.
LN A to vám jen tak prošlo? Dál vás nekontaktovali?
Tenkrát jsem měl ještě přece jen jejich důvěru. V sedmdesátých letech už jsem ji pozbyl. Později jsem byl takříkajíc „kontaktován“, a já kličkoval a odolával. Tahali ze mě rozumy, mávali mi před očima vystěhovaleckým pasem, nabízeli mi atraktivní výlet do Spojených států, kde jsem měl sledovat činnost emigrantů, pak přišly zase pohrůžky, další zákazy a do toho ještě zmíněnej útisk mé skupiny v divadle... No, bylo toho na jednoho dost. Naštěstí když se Josef Dvořák udělal pro sebe, zbytek souboru mě poctil svou loajalitou, za což všem touto cestou děkuju.
LN Nedozvěděl jste se o dalších lidech, které na vás StB nasadila?
Samozřejmě ještě byli i další. V tom tlustým balíku nechybí ani hlášení Pavla Fialy a Jiřího Císlera. Považoval jsem je vždycky za přátele a nechápu, jak se mohli nechat tak zmanipulovat. Po téhle zkušenosti jsem náchylný věřit tomu, že byli ještě další. Kéž už bych se o nich nedověděl!
