Útěk z Tábora č. 14. Zpověď jediného člověka, který utekl z lágru v KLDR |
Lidovky.cz: Bylo vaším snem napsat politický thriller?
Vůbec ne. Ve skutečnosti jsem jen chtěl psát vzrušující příběhy, které by zavedly čtenářovu mysl do míst, kam si nikdy nepředstavoval, že by kdy vyrazil. Ale miluju styl, jakým píše George Orwell, Franz Kafka, Robert Harris a Margaret Attwoodová. Už od dětství jsem byl navíc fascinován tyranií a dystopií, takže hádám, že všechny příběhy, do kterých bych se pustil, by byly do nějaké míry politicky orientované. Severní Korea je zvlášť fascinující neboť tamní režim, stejně jako sovětský svaz za Stalina, nerozlišuje mezi veřejným a soukromým životem. Neexistuje myšlenka či pocit, který by spadal mimo autoritu Strany. Každý subjekt je potenciálně politický a potenciálně nebezpečný. To je důvod, proč lidé v Severní Koreji musí být velmi opatrní ohledně toho, co říkají nahlas, dokonce i před vlastními dětmi.
Lidovky.cz: Severní Koreu jste navštívil v roce 2012. Jak vám tato zkušenost pomohla při psaní?
Nemyslím si, že mohu upřímně psát o místě bez toho, aniž bych ho viděl na vlastní oči. Ačkoli jsem do Severní Koreje přijel v rámci oficiálního zájezdu, to co mi režim ukázal, bylo velmi odhalující a poučné. Měli jsme dva průvodce, ale všiml jsem si, že ani jeden na mě nemluvil, pokud nebyl přítomný i druhý průvodce. To proto, že se navzájem drželi pod dohledem. Zemi jsem navštívil během stého výročí narození Kim Ir-sena, které se režim rozhodl oslavit vypuštěním družicové rakety. Ta však explodovala předtím, než se dostala na oběžnou dráhu. Když to naši průvodci přiznali, oněměli hanbou.
Během náštěvy jsem zpozoroval spoustu dalších detailů, které jsem zapracoval do příběhu. Například jsem si všiml, že nikdo by nezmínil rod Kimů, aniž by s pečlivostí a uctivostí nepřipojil některý z jejich titulů jako Velký vůdce či Drahý vůdce. Na konci druhého týdne jsem měl pocit, že trpím nemocí z propagandy. Uvědomil jsem si, že pohled Severní Koreje na svět je založen na lžích a báchorkách. Bylo velmi vyčerpávající slyšet několikrát, že jih začal Korejskou válku v roce 1950 nebo že Kim Čong-il se narodil na posvátné hoře Pektusan. Představte si, že někdo uprchne ze Severní Koreje a zjistí, že všechno, čemu věřil, jsou lži.
Během obědů a večeří nám bylo servírováno obrovské množství jídla - víc než by kdokoli mohl sníst. Ta zpráva byla jasná - dívejte, kolik jídla máme. To bylo velmi depresivní. Věděli jsme, že je to všechno jen součástí show, neboť hlad a podvýživa byly stále problém ve vesnicích a venkovských oblastech.
Některá z míst, která jsem navštívil, zvláště pak strašidelný hotel Janggakto, se objevila i v románu. Ze všeho nejvíc jsem ale chtěl zachytit něco ze smutku, ošuntělosti a strachu každodenního života. Každý, koho jsme viděli, nosil prázdnou „masku”. Bylo nemožné říci, co si myslí nebo cítí.
Lidovky.cz: Měl jste možnost vidět i neturistickou část Pchjongjangu během své návštěvy?
Pouze náhodou. S tolika turisty, kteří zemi v roce 2012 během oslav navštívili, nebylo možné monitorovat každého z nás po celou dobu. Příležitostně jsme tak dostali možnost zahlédnout kousek reality za „jevištní scénou”. Viděl jsem děti ve špinavém oblečení, které nechodily do školy a očividně žily na ulici. Viděl jsem prázdné továrny, ženy, které praly prádlo ve špinavé řece a zemědělce orající kamenité pole s pomocí volů. Některé věci bylo pro režim obtížné schovat, jako třeba výpadky proudu, když se hotel najednou ponořil do tmy.
Lidovky.cz: Řada scén, které jsou v knize, je založena na reálných událostech. Jak náročné byly rešerše?
Příběh mi zabral pět let, tedy dlouhou dobu. Četl jsem spoustu memoárů a knih o historii, taktéž jsem vyzpovídal několik severokorejských uprchlíků, kteří žili v Soulu. Ale stejně jako u rešerší jiných románů jsem použil jen malou část z toho, co jsem se naučil. Sepsání mi trvalo déle, než jsem očekával, neboť jsem si dal pauzu, abych se mohl podílet na jiné knize. V roce 2015 jsem dostal čtyři měsíce na to, abych se spolupodílel na knize Dívka se sedmi jmény, memoáru sevekorejské uprchlice Hyenseo Lee. Její výpověď o tom, jak uprchla ze Severní Koreje a několik let žila jako uprchlík v Číně, byla tak strhující, že jsem měl pocit, že pracuji na thrilleru. Od ní jsem se toho naučil hodně o životě pod Kimy. Její odvaha, inteligence a síla mě v mnoha aspektech inspirovaly k sepsání Hvězdy Severu.
Lidovky.cz: Bylo pro vás obtížné sepsat některou scénu, například z důvodu, že jste se nedokázal vcítit do jiného způsobu uvažování?
Musel jsem být velmi otevřený ohledně severokorejského způsobu chování. Je například zcela nemyslitelné kritizovat vládu nebo rod Kimů. Takové řeči by člověka mohli zabít. Lidé samozřejmě nadávají, ale dělají to velmi kódovaným způsobem. Takže když jsem psal scény z tržiště, musel jsem být velmi opatrný v tom, jak ženy mluvily a klevetily.
Lidovky.cz: V knize vystupují celkem tři hlavní postavy: profesorka Jenny Williamsová, kterou chce naverbovat CIA, vysoký severokorejský důstojník Čo a paní Mun, která si díky podnikatelskému duchu brzy vydobyde slušné postavení. Věděl jste už od začátku osud všech postav?
Ano, věděl jsem to od začátku, ačkoli jsem několikrát změnil názor na závěr knihy. Toužil jsem propojit životy tří cizinců a zjistit, zda je to možné. Samotný děj bylo vcelku snadná vytvořit. Mnohem obtížnější bylo napsat postavy, aby byly dostatečně uvěřitelné, aby čtenář získal představu, jaký je život v Severní Koreji. Trvalo mi dlouho, než jsem dospěl k tomu „kouzelnému momentu”, kdy postavy ožívají a mi bylo jasné, co by řekly a dělaly.
Lidovky.cz: V knize vystupuje i postava doktora Čonga. Do jisté míry mi připomínal nacistického doktora Mengeleho. Neinspiroval jste se v něm?
Rozhodně ano. Zvlášť ve způsobu, jakým si doktor Mengele vybíral své oběti z řad pod širým nebem. Další detail, který jsem převzal z Auschwitz,u byl podvod použitý na lidi vstupující do plynové komory. Bylo jim řečeno, aby si pečlivě složili oblečení, zapamatovali si číslo vešáku a že na oplátku za tvrdou práci budou krmeni a bude postaráno o jejich zdraví. Severokorejské pracovní tábory jsou velmi podobné těm nacistickým, co do brutality a otřesných podmínek. Někteří dokonce tvrdí, že jsou horší, neboť je zde méně jídla. Nevím ale, zda jsou v Severní Koreji používány podobné podvody, co se týče experimentů na lidech, to jsem si vymyslel pro svůj příběh.
Lidovky.cz: Dostaly se k vám po vydání knihy nějaké reakce severokorejských uprchlíků?
Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, ale ne do korejštiny. Což mě ovšem nepřekvapilo. Jižní Korea nepovažuje svého severního souseda za vhodný předmět k literárnímu zpracování. Většina lidí na jihu navíc preferuje o severu vůbec nepřemýšlet. Kim Čong-un je jako jejich šílený strýc v podkroví - téma, kterému je lepší se vyhnout. Takže se ke mně bohužel nedostaly zatím žádné reakce uprchlíků, ačkoli doufám, že jednoho dne si někteří z nich možná knihu přečtou a řeknou mi, co jsem pochopil špatně, a co správně.
Lidovky.cz: Dočetla jsem se, že byste rád pokračoval v příběhu. Bude v něm Severní Korea opět hrát svou roli?
Ano, příběh bude pokračovat, objeví se v něm Jenna a některé další postavy, ale tentokrát se děj přesune do jiné diktatury - do Ruska.
D. B. John
|