V minulých letech Hradiště sužovala tropická vedra – a v letošním dusnu se čekalo na bouřku. Ta poprvé přišla s uvedením snímku Klér, který u našich severních sousedů navštívilo už pět milionů diváků. Festivalem rezonoval ještě dlouho poté, co jej polský režisér Wojciech Smarzowski představil v přeplněném Klubu kultury.
„Kdybychom čekali, jestli polská církev vydá povolení k natáčení v jejich budovách, čekali bychom doteď,“ komentoval své nelaciné podobenství o současné katolické církvi natočené nakonec v Česku.
Překvapivě často letos po projekcích zaznívalo, „parádní film, ale divný konec“ – jako by o kousek převažovala forma nad obsahem. Lech Majewski v Hradišti osobně uvedl svůj nedávno dokončený film Onirica – psí pole, napěchovaný uhrančivými obrazy (stařec zapřáhne párek volů a rozooře podlahu supermarketu). Snímek o člověku, který utíká před světem do spánku a snů, ale postupně doběhl do nikam. Jako by filmaři raději nechávali ve finále viset otazník místo vykřičníku.
Možná to souvisí i s tezí, kterou na festivalu vyřkl zlínský pedagog Jan Gogola mladší, totiž že je třeba provokovat studenty, potažmo diváky k názorům.
„Trendem artové kinematografie posledních let je nechat interpretaci na divácích,“ souhlasí ředitelka Letní filmové školy (LFŠ) Radana Korená. „Nejednoznačnost je v něčem příznačná i pro dnešní dobu. Po všech se chce víc používat hlavu, srdce, zodpovědnost, ale také citlivěji vnímat, tvořit si světonázor. A tento typ filmů to pomáhá probudit.“
Jestli je ovšem pro LFŠ něco typické, jsou to lekce filmu. V rámci jedné nonšalantně rozprávěl Milan Lasica, v jiné rekapituloval svůj filmařský život Hynek Bočan. Ten ťal do srdcí přítomných hlavně závěrečným apelem: „Národu, který ztratí paměť, se vše vrátí. Národ, který ztratí kulturu, ztratí i sebe a rozplyne se.“ V Hradišti se mimo jiné promítal jeho půlstoletý majstrštyk Čest a sláva z dob třicetileté války s fascinujícím Rudolfem Hrušínským v roli rytíře za každou cenu.
Vlkodlaci a snílci
Z připravovaného dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? pouštěl ukázky režisér Petr Jančárek. Viditelně stárnoucí exprezident v nich byl snad ještě „lidštější“ než kdy jindy. Mirka Zlatníková (Dokonalý svět, Černé vdovy...) pak promluvila o tom, jak zásadní je v řemesle stručnost („trhám scénářům nožičky a ručičky“).
Mezi záplavou filmů závažných potěšila komedie z roku 1947 Nikdo nic neví, v níž se dva tramvajáci (Jaroslav Marvan, František Filipovský) snaží zbavit esesáka v prádelním koši. Snímek byl záhy po uvedení zavržen – a o to je dnes cennější.
Hned několik filmů akcentovalo fenomén rodiny, kde se něco nepovedlo, například Mé soukromé Idaho s Keanuem Reevesem a Riverem Phoenixem z prostředí amerických prostitutů, či vůbec první kinofilm dalšího hosta festivalu, Michaela Hanekeho, Sedmý kontinent – nelítostný a trochu nekonečný příběh o unudění se k smrti. Nasytili se ale i milovníci extrémů – popůlnočními projekcemi (Vlkodlak, Čas probuzení...) –, snílci si zas pochutnali na novince Jacquea Demyho Lola.
Letní filmová škola tak trochu míchá jablka s hruškami, nepůsobí ale jako tržiště, spíš je to bohatý raut. Každý si tu najde to svoje, a přitom to celé souzní. Jako polibky, které byly leitmotivem letošního povedeného ročníku.
