Sochař, malíř, člen Skupiny Máj 57, Miloslav Chlupáč, by byl z takového vyznamenání nejspíše překvapen. Celý svůj osobní i profesní život bojoval s nepřízní politických poměrů. Studium medicíny mu překazili nacisté zavřením vysokých škol, po únoru 1948 ho kvůli jeho nevhodné politické orientaci vyhodili z časopisu Kulturní politika, kam psal výtvarné kritiky, a konečně i samotný jeho umělecký styl byl pro komunisty nepřijatelný.
  |
Ze stejných důvodů se ocitl v nepřízni i v období husákovské normalizace. Tvorba výjimečně nadaného a zručného výtvarníka s vlastním estetickým názorem byla tak mnoho let opomíjena. Živil se jako topič na pražském sídlišti Invalidovna a v kamenolomu, kde vyráběl koryta na květiny. Později mu na přímluvu národního umělce Jana Baucha byly zadávány alespoň restaurátorské práce.
Svou první výstavu měl Chlupáč v roce 1962 v Praze, další rok ve Vídni, získal mezinárodní renomé (plastiky pro Mexico City, Klagenfurt…). Po roce 1968 ovšem přišel další pád, následovalo úplné vyloučení z oficiální kultury a na výtvarnou scénu se mohl vrátit až po roce 1989. Věčný optimista nezahořkl – několikrát prohlásil, že nebýt na výsluní mu přineslo štěstí v tom, že si zvykl mít rád svoji práci pro ni samu a dělat jen to, co sám chtěl, aniž by se musel přizpůsobovat situaci ve společnosti.
Neměl finance na sochařinu, a tak se v ústraní ve chvílích volna věnoval malbě a kresbě. Zároveň nevěřil, že by mohl ve vlasti někdy svobodně tvořit, zákaz prezentace ho trápil jen proto, že výstavu považoval za „pohled autora do zrcadla“.
Mnohostranný talent
Kurátor výstavy Jiří Machalický se ujal Chlupáčovy expozice s vědomím všech zmíněných okolností a připravil mu zhuštěnou retrospektivu, postihující umělcovy zásadní výtvarné kroky. Chlupáče představuje jako mnohostranně talentovanou osobnost s citem pro klasiku a zároveň otevřenou moderním tendencím. Stejnou měrou dal na zámku Klenová prostor malbě, sochám i kresbě. Vystaveny jsou krajiny, figurální obrazy, zátiší, sochařská díla z různorodých materiálů.
První zkušenosti s řemeslnou prací získal Chlupáč v Kralupech, kde se po nuceném ukončení studia medicíny učil kameníkem. Za války se pak dostal do kamenosochařské dílny Otakara Velínského a odtud na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, která tehdy měla ještě statut střední školy, a to k prof. Wagnerovi. U Chlupáčovy tvorby hrál pozitivní roli fakt, že si nejprve osvojil řemeslo, které až posléze přetavil v uměleckou tvorbu. Podle jeho slov je důležité „naučit se s kamenem nakládat a on pak poslouchá“.
Při vernisáži Machalický stručně shrnul teoretická východiska Chlupáčova díla: „V sochařství i v malbě zprvu vycházel z kubistického tvarosloví, v osobitém projevu dospěl ke krajnímu zjednodušení svých motivů, ale hranici čisté abstrakce nepřekročil.“ Umělecký vývoj Miloslava Chlupáče, zejména pak v malbě, vykazuje i souznění se zahraničními výtvarnými směry, přestože k němu nemohly kvůli zákazu cestování nějakou významnou měrou pronikat.
Chlupáčova tvorba zahrnuje širší souvislosti a mnohá díla jsou po stránce formy a obsahu souměřitelná s obrazy celosvětově známých malířů. Chlupáčův olej Poušť vyvolává asociace s tvorbou Dalího, Milenci s Légerem, Spáč s Picassem, Dívka na loďce s Maxem Ernstem. Pozorný návštěvník zde najde odkaz k Cézannovi a dalším, aniž by mohl Chlupáčovi upřít jeho vlastní styl.
Z uměleckých začátků Miloslava Chlupáče vybral Jiří Machalický oleje vzniklé již v letech 1940–1946, jejichž témata jsou ponurá – Továrna, Samota. Tíhu doby integroval i do výrazu figur – Marie, Čtenářka. Samostatnou kapitolou jsou velkorozměrové kresby ženských postav vytvořené perem, tuší a fixem s názvy Eva, Spící nebo Loučení o rozměrech až 151 x 413 cm.
Dominantně ovšem působí především plastiky rozestavěné volně ve všech sálech galerie. Představují nejsilnější stránku Chlupáčova talentu a dokumentují jeho vazbu na tradici klasické moderny. Vystavena je například Hlava z mramoru (1993), vápencové Ležící torzo (1995), bronzová Matka s dítětem, Lebka z travertinu a plastika Tančící z patinovaného bronzu pocházejí ze stejného roku (1960).
Různost materiálů i námětů vytváří značný kontrast mezi obrazy a sochami, spojuje je však Chlupáčovo krédo „vytvořit obrazy a sochy tak, aby mohly mluvit samy za sebe“.
