Poté, co loni uvedla celovečerní dokumentární film Toyen – baronka surrealismu, rozhodla se režisérka ještě dále využít bohatého, do té doby mnohdy neobjeveného archivního materiálu a vstřícnosti nejrůznějších institucí i pamětníků.
Osobnosti Toyen, její době i jejím přátelům a souputníkům věnovala další dva roky práce, aby zaplnila mnohá „bílá místa“ v životopise výjimečné, rozporuplné a ne vždy pochopené ženy. A možná vyvrátila některá tvrzení, jimiž sama Toyen zamlžila svůj životopis.
Chránila své soukromí
Jak upozorňuje v úvodním slově kunsthistorik Karel Srp, Toyen chtěla, aby za ni vypovídalo její dílo: „... nedoprovázela jej slovními výklady, nedochovaly se od ní žádné vysvětlující texty, neposkytovala rozhovory. Zůstávala uzavřená, chránila si své soukromí, málokdo k ní našel cestu.“
