Paradoxem knihy sáhodlouhého plného názvu Historie klubu Olympik založeného dvojicí Šimek & Grossmann ve vzpomínkách a fotografiích kolegů a přátel je její nejasné autorství. Z vyznání na záložce můžeme vyčíst, že jejím iniciátorem a snad také editorem je Lubomír Červený, obdivovatel humoru zmíněné dvojice.
Kniha ale v textové části plně stojí na vzpomínkách pamětníků, mezi nimiž jsou tehdejší největší rockové hvězdy jako Pavel Sedláček, Viktor Sodoma nebo Pavel Chrastina, ale i tehdejší manažer klubu a dnes slavný český fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma, který kromě vzpomínek přispěl i řadou fotografií.
  |
Kniha je ostatně primárně obrazová, v tomto ohledu má skutečně co nabídnout, protože i člověk, který může mít pocit, že všechny dochované fotografie „big beatu“ šedesátých let viděl, najde v této knize spoustu překvapivých snímků. A nejen jich, ale také faksimilí dokumentů. Jedním ze zásadních rysů klubu Olympik, který se nacházel v pražské Spálené ulici na místě dnešního divadla Studio Ypsilon (a později rozšířil svoji působnost do divadla Sluníčko na Příkopech), byl totiž nezaměnitelně „šedesátkový“ výtvarný rukopis všeho, co se jej týkalo.
V první řadě samozřejmě plakátů, které kromě vizuální potěchy skvěle dokumentují, jak zajímavě (vlastně zábavně a v kontextu světového rockového dění velmi netypicky) byl program Olympiku postaven. Jak je naznačeno, Olympik byl založen jako divadelní klub a hlavními personami v něm byli Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, kteří zde získali ostruhy před svým angažmá v divadle Semafor.
Proto v Olympiku probíhaly jen málokdy klasické rockové koncerty, šlo spíše o cosi, čemu lze říci „komponované pořady“, v jejichž rámci sice hrály nejslavnější kapely té doby (Olympic, Matadors, Donald, Mefisto, Framus Five a další), ale jejich koncerty byly dvojicí Šimek & Grossmann moderovány (tehdejším jazykem řečeno konferovány) a humoristé také v rámci těchto pořadů uváděli svoje první a později – a vlastně dodnes – slavné a populární povídky.
V Olympiku se žilo skutečně klubovým životem, sestavovaly se tu například bodované hitparády apod. Co je v tomto ohledu nejdůležitější, vycházel zde klubový časopis, který byl v druhé polovině šedesátých let až do založení Aktualit Melodie vlastně jedinou českou tiskovinou zaměřenou na aktuální „bigbeatovou“ scénu. Probíhaly zde také rockové diskotéky (příležitostí slyšet „vzorovou“ hudbu ze Západu bylo pro běžné fanoušky, ale i muzikanty pomálu a toto byla jedna z nich) v gesci prvních českých „dýdžejů“ Pavla Černockého a Petra Síse, dnes světově proslulého výtvarníka a ilustrátora.
Samozřejmě že ačkoli po prolistování vypadá historie Olympiku jako idyla ze zlaté éry, potýkal se i klub s protivenstvími. Málo platné, byl provozován v totalitním státě, byť v šedesátých letech povolující své sevření. Jedním z nich byla i debata ohledně možnosti vpouštět do klubu chlapce s delšími vlasy, kterou naznačuje přetištěný článek z klubového zpravodaje. Název je výmluvný: Vlasáči nesmějí do Olympiku?
