Základní otázka zní: „Kam byste jeli, kdyby vám někdo řekl, že by vás zítra mohli zatknout ve vašem bytě, v domě, kde bydlíte?“ K Autobiografii jednoho pařížského domu (2021) jistě můžeme přistupovat s nedůvěrou. Kolikátá kniha o holocaustu to je?
Ku cti dokumentaristky Ruth Zylbermanové (1971) nutno přičíst, že si je sama hlavní podezřelou, přestože patří ke generaci, jež přišla na svět jen díky tomu, že její předkové holocaust přežili: „Často mě popuzovalo, jak tento pojem přenosu traumatu někteří používají (zejména na psychologické scéně): viděla jsem v tom (a z této skupiny nevyjímám ani sebe) způsob, jak si lacině přisvojit cizí utrpení, cizí nepředstavitelně tragický příběh – nedostatek úcty vůči sobě i mrtvým.
Copak nevidíš, že je láska slepá? Nabokovův Smích ve tmě je Lolitou naruby |
Ruth Zylbermanová knihou prochází jako ta, jež obětavě skládá střípky informací týkajících se obyvatel pařížského činžáku, kde žily většinou rodiny polských Židů v jednopokojových bytech. Ale proč ta námaha? Sama sebe krásně nachytá, když ji zanedbaná stará žena pozve do svého odpudivého příbytku: „S pocitem, že se dopouštím neodpustitelné zrady, od ní odejdu a vrátím se na čerstvý vzduch, na dvůr dvěstědevítky, kde se znovu shledám se svými přízraky, které nepáchnou a jejichž tíseň a nouze, nesmírně vzdálené, ke mně pronikají jen přes clonu navršených let.“
Paříž zpáteční
Příběh a výběr dotyčného domu začíná u seznamu židovských dětí z tohoto činžáku. Po jejich stopách se dokumentaristka vydává. Může se opřít o spoustu detailních historických výkonů, přesto není snadné fragmenty dohledat či poskládat. Kostra příběhů se nicméně několikrát opakuje: rodiče museli své děti opustit, předat do jiných rodin, aby měly šanci přežít – tedy předat předtím, než sami byli deportováni, většinou do Osvětimi.
Polští Židé se tak s krutou ironií z Paříže trmáceli namačkáni v dobytčích vagonech zpět do své rodné země, aby tam byli zavražděni. K tomu jeden ze zpovídaných podotýká: „Všichni tihle lidé odjeli z Polska, protože to byl fašistický stát. No a Francie, to byla země lidských práv, země revoluce… Tak ji vnímali…“
Ostatně, jedním z takových zachráněných dětí byl i Georges Perec, autor opulentního románu Život návod k použití (1978), jenž podrobně popisuje jeden pařížský činžák. Geniální literát zde dokázal skvěle syntetizovat své schopnosti, uměleckými prostředky zachytit ztrátu smyslu lidského života po Osvětimi. Spisovatelova věcnost a zájem o detailní popis věcí jako by byly rubem nacistické obsese zabavování a evidování.
Georges Perec (1936–1982) měl obdobný osud, jak o tom píše v próze W aneb Vzpomínka z dětství (1975): „Nemám žádné vzpomínky z dětství. Zhruba do mého dvacátého roku se má historie vejde do několika řádků: otce jsem ztratil ve čtyřech letech, matku v šesti; válku jsem prožil ve Villard-de-Lans po penzionátech. V pětačtyřicátém mě adoptovali otcova sestra a její manžel.“
Náhle se otevřely dveře do života. Takové literární talenty jako Dorota Ambrožová by se měly podporovat |
Na texty Georgese Pereka se v Autobiografii jednoho pařížského domu hojně odkazuje. Stejně tak si nad jejími stránkami nelze nevzpomenout na dokument Šoa (1985) Clauda Lanzmanna: především ve chvílích, kdy i Ruth Zylbermanová čelí tomu, že pamětníci už nechtějí vzpomínat, ale ona je přesto žádá, aby pokračovali, neb je jejich svědectví důležité.
Ruth Zylbermanová psala knihu až po dotočení a uvedení televizního dokumentu. Nejedná se tedy pouze o přepis toho, co zaznívá ve filmu, je tu rovněž to, co se dělo poté. Autorka se vůbec rozkračuje šířeji: čteme tu o barikádách a Pařížské komuně, která měla s dotyčným místem co do činění. Nechybí ani zájem o to, jak dům vypadá dnes, jak se změnil a kdo v bytech bydlí nyní.
A před koncem přichází kapitola o teroristickém útoku v Bataclanu – možná to působí rušivě, ale jde o potřebné upozornění, že historie neskončila a že na místech, jako jsou pařížské ulice, se tragédie dál vrství.
Už se nevzpamatovali
Kulisy zůstávají stejné, situace se ale může změnit. Třeba když musíte nosit židovskou hvězdu: „Když tytéž ulice, jež vám skýtaly útočiště, přijmou, netečné a nezměněné, znak vašeho zavržení. Přeměna důvěrně známého horizontu v nepřátelskou krajinu. A z této přeměny se někteří už nikdy nevzpamatují.“
Při řadě setkání se starci, kteří přišli kdysi o rodiče, Zylbermanová opakovaně zdůrazňuje, že mají vzezření zestárlých dětí. Dokumentaristka též formuluje svou motivaci: „Doprovázet ty, kdo tu byli přede mnou, vřadit je (třeba i proti jejich posmrtné vůli) do jediné posloupnosti, bratrské genealogie (byť by její členy nepojilo nic víc než stejná adresa) a tak se pokusit, což je další dětinská snaha, dodatečně bojovat proti této samotě, pozměnit její realitu příběhem, který se mi podaří o ní odvyprávět, živoucími, větvícími se spojeními mezi reálným a imaginárním, jež se pokusím (znovu) vytvořit.“
Hitlerova dramaturgie
Jenže takto se dá zacházet s mrtvými, které to už nebolí. U těch živých to je jinak, neboť tím, že se jich autorka šťouravě vyptává, narušuje jejich verzi historie, již si vytvořili tak, aby s ní dokázali žít.
Ostatně jako každý člověk: „Existuje totiž hlavní silnice vzpomínání: ta, kterou celý život udusáváme, urovnáváme, poklízíme a opatřujeme značkami (…) A pak tu je ta vedlejší cesta: divoký, nebezpečný prostor, jímž se pohybujeme proti své vůli, poháněni nějakou chutí, vůní, obrazem, jménem, místem – znepokojivý prostor ohrožující křehkou rovnováhu onoho hnízdečka paměti, které jsme si vystavěli, abychom prostě přežili.
Nad Autobiografií jednoho pařížského domu si tak můžeme říkat, že přichází až dlouho právě po Šoa, po Georgesi Perekovi a dalších. Kupříkladu když je zmínka o tom, že jeden z mužů nosí podivnou zimní čepici, hned to evokuje úžasně napsaný obludný příběh z Pamětní desky v Mazziniho ulici (1960) Giorgia Bassaniho, pro změnu kronikáře holocaustu v severoitalské Ferraře. Můžeme si pomyslet, že počínání Ruth Zylbermanové vykazuje rysy typicky francouzské, to jest kulturymilovné země: má na vše dostatek času a může jít do hloubky i šířky.
Na obálce je její počin označen jako román, ale vporovnání s Životem návodem k použití je evidentní, že má blíž k dokumentu.
Každopádně kdo si její knihu přečte, už nikdy ji nedostane z paměti. Na konci Života návodu k použití má Georges Perec důkladný chronologický přehled a rejstřík příběhů obsažených v románu. Něco podobného by mohlo být rovněž na konci Autobiografie jednoho pařížského domu.
Spoustu letmo vyprávěných – a nepředstavitelných – osudů člověk totiž skutečně již nikdy z hlavy nevyžene: třeba setkání bratranců, kteří se jmenovali oba Isidore, neb jejich otcové – dvojčata, ač bydleli v Paříži kousek od sebe, se rozhádali a léta se nestýkali. Tito Isidorové se poznali až v Osvětimi…
