Kniha versus film: Zlodějka knih zaujme na papíře, v kinech je to jiný příběh

Markus Zusak napsal Zlodějku knih už v roce 2005. K českým čtenářům se kniha sice dostala o čtyři roky později, tehdy si jí ale všimli jen pozorní čtenáři. Do povědomí širší veřejnosti prorazila až nedávno, když šel do kin i stejnojmenný film natočený podle Zusakovy předlohy. Jenže příběh Zlodějky knih na papíře je poměrně odlišný od toho na filmovém plátně.

Zusak zasadil děj svého vyprávění do válečného Německa v období let 1938 až 1945. “Byla to doba extrémního nebezpečí a zla. Já jsem byl inspirován skutky laskavosti v těchto velmi temných časech,” vysvětlil autor. Jak dodal, k napsání Zlodějky knih ho vedlo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově. Ostatně několik důležitých obrazů z příběhu tvoří právě vzpomínky Zusakovy matky. “Jedním z ústředních témat je, že Hitler ničí lidi svými slovy, zatímco Liesel tato slova krade zpět a píše s nimi svůj vlastní příběh,” dodal Zusak v distribučních materiálech.

Zlodějka knih na scéně

Liesel Memingerová, jak zní skutečné jméno Zlodějky knih, cestuje spolu s bratrem k náhradní rodině. Ten však ve vlaku směřujícím do Molchingu umírá a do adoptivní rodiny Hanse Hubermanna tak dívka přijíždí sama. Začátek v novém prostředí není ale pro devítiletou Liesel jednoduchý. Místní děti ji šikanují, protože neumí číst, a navíc, jak jí velmi často předhazují, byla její matka komunistka.

S nadcházejícími historickými událostmi, které se později začnou dotýkat i rodiny malé Zlodějky knih, začne přituhovat i v ději. Hans Hubermann dodrží slovo, které dal před lety manželce svého přítele, že se v případě potřeby postará o jejich syna. Jenže naneštěstí je mladý Max Žid, a tak se musí u Hubermannů smířit s úkrytem ve sklepě.

Tvrdit ovšem, že příběh Zlodějky knih pojednává jen a pouze o Liesel Memingerové, není tak úplně pravda. Velmi důležitou postavou, která mnohdy zastíní hlavní hrdinku, je vypravěčka. Zusak tuto důležitou roli svěřil samotné Smrti. Vykreslil ji jako velmi reálnou, hmatatelnou a zároveň sebestřednou osobu, která se často snaží strhnout čtenářovu pozornost na sebe. Její nutkání svěřit se s těžkým údělem své profese zkrátka neutuchá až do poslední tečky. Uspokojením pro ni je, když ji čtenář polituje, což se děje docela často. Naopak k postavě Liesel si čtenář vytvoří vztah jen velmi těžko. A může za to vypravěčka Smrt.

Ta si uzurpuje právo rozhodovat o tom, co čtenářům prozradí, v jaké chvíli jim to řekne, stejně tak jak se celý příběh bude vlastně vyvíjet. Vypravěčka Smrt totiž čtenáři ještě před koncem vyprávění vyzradí, jak celý příběh dopadne, a jako by se nechumelilo, ihned se zase vrátí tam, kde s vyprávěním skončila. Čtenář je tak v šoku nejen z toho, že se dozvěděl konec, aniž by knihu dočetl, ale zároveň z toho, co mu to Smrt vlastně prozradila.

Smrt má u Zusaka jakožto vypravěčka podstatný rozměr. Je vcelku běžné, že záměrem každého spisovatele je, aby se čtenáři jeho knih ztotožnili s hlavním hrdinou či hrdinkou, a to ať už patří mezi takříkajíc klaďase či záporáky. Čtenář má vždy tendenci (kterou samozřejmě ovlivňuje i způsob, jakým autor příběh napsal), aby si k hlavnímu hrdinovi nebo hrdince našel cestu a skoro za všech okolností stál při něm. U Zusaka je to jiné. Vypravěčka Smrt nešetří ironickými poznámkami směrem k hlavním postavám, zároveň svou “profesi” dokáže bagatelizovat, což vzhledem k historickým událostem, ve kterých se příběh odehrává, působí jako silný protipól.

Celkově však stojí vypravěčka mezi čtenářem a hlavní hrdinkou: Smrt nechce čtenáře k Liesel pustit, Smrt je zeď, skrze kterou se k Liesel prostě nedostanete. Ne nutně je to však negativní aspekt příběhu, ba naopak, tímto přístupem dostává Zusakovo vyprávění zcela jiný rozměr. Čtenář Liesel a její osud nelituje, byť by to možná bylo i na místě, naopak si díky Smrti udržuje zdravý a střízlivý odstup, který emoce celého příběhu umocňuje. Tímto přístupem navíc Zusak umně vygradoval napětí, protože čtenář s každou stránkou stále doufá, že už konečně dostane příležitost sžít se s Liesel, zkrátka se k ní víc přiblížit. Tento moment ale nepřichází, Smrt si dělá co chce a i v těch nejnapínavějších okamžicích neváhá převést řeč na sebe.

Ve filmu vypravěčka Smrt chybí. A to je velká chyba

A tohle všechno, co Zusakovu knihu ozvláštňuje a dělá z ní netradiční čtenářský zážitek, ve filmu zkrátka a dobře chybí. Smrt se ve snímku objeví jen v pár replikách na začátku a na konci. V příběhu na filmovém plátně zcela chybí, byť na stránkách knihy ho sama vytváří.

Neznamená to však, že by si divák v kině nemohl film vychutnat. Filmová adaptace Zlodějky knih je vydařená, zvláště herecké obsazení (Geoffrey Rush, Emily Watsonová atd.) stojí za jedničku s hvězdičkou, dobová scéna je též uvěřitelná. Na filmovém plátně se ale příběh smrskl na prvoplánově roztomilý, dojemný a pro diváka lehce stravitelný kousek, čemuž na papíře brání právě cynická a všudypřítomná postava Smrti.

Divákovi, který knihu nečetl, film vadit rozhodně nebude, užije si ho a z kina odejde s uspokojivým pocitem, že viděl další dobrý film. Jenže těm, kteří knižní předlohu četli, bude něco chybět. Bude jim chybět Smrt, protože ta jim umožňuje přemýšlet o příběhu jinak, než jak ho prezentuje omezená filmová adaptace.