Lidovky.cz: Co dělá kůň v kině?
Přišel se podívat na film, jenže si před něj sedla žirafa. Kůň nic nevidí. Naklání se doprava, doleva, až nakonec nevydrží, poklepe žirafu po rameni a říká: „Nemohla byste trochu uhnout?“ Žirafa se otočí a překvapeně povídá: „Ty kráso, koukni na to, kůň v kině!“ Bezvadný kameňák.
Lidovky.cz: Proč vůbec vtipy pro děti? Mají děti, pokud jde o chápání vtipu, nějakou speciální senzibilitu, kterou dospělí nemají?
Děti dnes moc nečtou, a přece mají potřebu příběhů. A vtip je nejkratší příběh na světě. Děti navíc výborně chápou absurditu a klaunskou logiku anekdot.
„Je to modré a lítá to nad lesem. Co je to? – No přece oranžový hrábě!“ Nebo: „Jak rozeznáte vlak od hodinek? – Hodíte oboje do vody a to, co víc šplouchne, je vlak.“
Dospělý se nad tím obvykle ušklíbne jako nad čirou pitomostí, zatímco dítě si umí užít radost z nesmyslu. K porozumění některým vtipům je však třeba mít v hlavě i jisté vědomosti, což by mohla být motivace ke vzdělávání.
Kdo se směje, ten se učil. A kdo se směje naposled, ten má dlouhé vedení. Na konci naší knihy najdete speciální oddíl vtipů, které děti pochopí jen s vysvětlením rodičů. Utuží se tak rodina a rozšíří osvěta.
Lidovky.cz: Liší se vtipy pro děti mezinárodně? Kdyby vyšel Kůň v kině v angličtině nebo v němčině, fungovalo by to?
Jak co. Třeba zmiňované kameňáky najdete téměř v každé západní zemi. V Anglii se nazývají „shaggy dog stories“ neboli příběhy chundelatého psa.
Spousta anekdot je mezinárodně srozumitelných. Z těch novějších třeba lakonický dialog: „Tati, koukej, jsem 3D tiskárna!“ – „Pavlíku, proboha, zavři si dveře, když kakáš!“
Problém nastává tam, kde se vyskytují místní či jazyková specifika. Vtipu o evergreenu tuzemského školního dějepisu, kde bratranci Ruchadlové vynalezli veverku, nemohla zaboha porozumět ani slovenská ilustrátorka naší knížky Petra Lukovicsová.
Jen si tak lenošit s dobrou knihou v ruce. Tipy na nejlepší prázdninovou četbu pro malé i větší čtenáře |
Lidovky.cz: Ty vtipy jsou z vašeho vlastního sběru, nebo jste bral i z jiných knížek?
Tak porůznu. Něco jsem si pamatoval z dětství, něco pochytil od svých ratolestí a žáků. Procházel jsem i řadu sbírek anekdot. Jednu taškařici jsem převzal z prastaré brožury Stanislava Hakla Dědečkovy žertíky, oblíbené prdící hádanky pocházejí z Obrátilovy sbírky necudného folkloru Kryptadia, jeden kameňák z Haškovy povídky o dětech.
Obecně jsem ale dával přednost autentické dětské slovesnosti. Nezapomenu, jak na jedné besedě roztomilá holčička v šatech s volánky dala k dobrému hádanku: „Víte, jak couvá holub?“, načež významně potáhla nosem dozadu.
Jan Nejedlý
Lidovky.cz: Čemu se děti dneska smějí? Smějí se i tomu, z čeho je třeba jímají úzkosti, strachy? Funguje vtip jako taková základní obrana před každodenní brutalitou světa?
Děti milují černý humor. Vesele žertují třeba o epidemii koronaviru, i když samotná smrt je pro ně spíš něco nepředstavitelného. Chápou však, že vtipem se mohou alespoň na chvíli vysmát světu a jeho tíze a že slova žertem řečená nemyslí nikdo vážně. Rozhodně netouží po vydezinfikovaném humoru jako někteří pomýlení inkvizitoři korektní kultury.
Lidovky.cz: Slon v šuplíku je knížka autorských pohádek. Jak jste se dostal ke psaní pohádkových textů?
Na začátku stálo vyprávění vlastním potomkům. A jak člověk všelijak profesně obcuje s mládeží, původní potřeba se změnila v zakázku.
Lidovky.cz: Jak vypadá dnešní pohádka ve srovnání s klasikou z prvních dekád 19. století?
Budu mluvit za sebe. Pohádka zcivilněla. Ubylo princezen, přibylo lumpáren. Místo ponaučení přináší spíš pobavení. Hlavně nesmí nudit. A měla by přitáhnout ke starodávnému rituálu čtení, nejlépe s rodičem po boku, aby se ti dva občas potkali tváří v tvář.
Lidovky.cz: Pomohla vám při psaní pohádek dlouholetá zkušenost učitele na základní škole?
Zkušenost učitele na dnešní základce vede spíš do blázince než k psaní pohádek. Důležitá byla role rodiče.
Lidovky.cz: A vyzkoušel jste aspoň na žácích, jak ty pohádky fungují?
To ano. Ve škole jsem zkoušel číst různé příběhy, aby se žáci zklidnili a ztichli. To funguje. Nejlepší jsou pro tento účel horory, u menších dětí pak pohádky.
Díky této interakci jsem do strašidelných textů pašoval různé retardační vsuvky, které děj v nejlepším přerušovaly, což vedlo k velké legraci a občas málem k inzultaci pedagoga.
Pohádky jsem zase špikoval úkoly a dotazy pro čtenáře, jak by podle nich asi příběh dopadl. Anebo které zvíře by si vzali domů, kdyby se v zoologické zahradě malovalo.
Lepší než kino nebo televize. Syrové a rozcuchané romské pohádky rozhodně nejsou nic pro děti |
Lidovky.cz: Které zvíře byste si vzal domů vy?
Asi lenochoda. Jednou jsem ho v zoo viděl, jak visí na větvi a spí. Po chvíli větev křupla a ulomila se. Lenochod spadl s větví na zem. Ani se nevzbudil. Dál packami objímal ulomenou větev a spal. Ten inspirující klid! A to trvání si na svém.
Lidovky.cz: Mají pohádky a vtipy společného jmenovatele?
Mají: krásu fantazie a sílu příběhu. Spisovatel C. S. Lewis kdysi vyprávěl, jak si coby malý hoch, když svačil studené hovězí, představoval, že jde o bizoní maso ze zvířete, které právě skolil šípem z vlastního luku.
Maso mu najednou připadalo šťavnatější, protože bylo namočeno do příběhu, jak tvrdil. A řekl bych, že příběh není jen tatarka k ochucení, ale základní ingredience.
