WILLIAM SHAKESPEARE: SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ Překlad: Martin Hilský Úprava, režie: Adéla Laštovková Stodolová Scéna, kostýmy: David Janošek Hudba: Petr Zeman Letní shakespearovské slavnosti, premiéra Ostrava 18. 7., psáno z reprízy 31. 7. Špilberk Brno |
Sen noci svatojánské je žánrově komplikovanou hrou, v níž zpočátku bublá náznak milostné tragédie, v těžišti tady ale stojí komedie bláznivého milostného snažení dvou párů athénských milenců a vše korunuje burleskní fraška o secvičování opravdu hloupé truchlohry o Pyramovi a Thisbě. Svět nadpozemských stvoření (hádka elfího krále Oberona s jeho Titanií) potkává, prolíná a magicky kontaminuje reálné osudy mladého mileneckého kvarteta i partičky hloupých, směšných řemeslníků, kteří chtějí šlechtickému dvoru sehrát nóbl divadlo.
V pohádkovém koktejlu jedné středoletní noci z názvu hry a v tajemném lese plném nadpřirozených, neviditelných bytostí tady klokotají různé valéry popletené, nesprávné, očarované lásky, výsměchu se však také dostává i přepjatému strojenému divadelnímu umění. Záleží vždy na režii, které poloze dá přednost. Viděl jsem inscenace této skvělé komedie a taky nejrýmovanější Shakespearovy hry (tady ve výtečném překladu Martina Hilského), které preferovaly melancholii, jindy zdůrazňovaly přízračnost, vidiny a přeludovost této story nebo sázely na až bezuzdnou, bulvární švandu. O tom všem se dá titul stavějící na iluzornosti lásky i lacině nepravdivého kumštu inscenovat.
Co je na mužích nejděsnější? Principem snímku Men je hra s morbidními a traumatickými elementy |
Výtvarně zdařilá inscenace
Režisérka Laštovková Stodolová neakcentuje žádnou z naznačených optik, naopak se snaží všechny možné roviny vybalancovat a srozumitelně a s neotřelým vtipem předvést. A ve shodě s ostatními členy inscenačního týmu vypravila současnou inscenaci v moderně aktuálním vizuálním i hudebním hávu. Elfí družina (včetně jednoho transvestity vyznávajícího crossdressing) tady nosí současné šik blůzky s florálními motivy, které jsou k vidění také na nádherných toaletách Titanie či bílém saku potměšilého Puka. Tento jakoby disko rarach jeviště brázdí na malém zeleném minikole.
V pastelových barvách a módně strakatých ponožkách vyoblékaní mladí milovníci Lysandr a Demétrius kontrastují s blyštivými oblečky svých dívčích protějšků Hermie a Heleny. Řemeslníci tady mají černé dělňácké lacláče, které v případě Poříze a Klubka dají vyniknout jejich pupkatosti. K tomu všemu je třeba připočíst rapové, ale i čistě lyrické songy na hudbu Petra Zemana.
Předností výtvarně zdařilé inscenace je scéna Davida Janoška, který k demonstrování nadpřirozeného i lesního světa, obráceného na jednu noc zcela naruby, využil systém pojízdných hranolů a rychle přemísťovaných vitrín. Dva největší kubusy jsou sídla Oberona a Titanie; zaplněné květinami či šplhacím stromem připomínají velké terárium či umělý skleník. Horizont jeviště tvoří stěny neonových trubek, navozujících místy přízračnou atmosféru.
Režie často využívá kouřostroje, hlavně však zručně pracuje s posuvnými objekty a vytváří dojem tajemného balábile. Každý z herců v této inscenaci má svoje přesné místo, bezezbytku jej plní a dotváří celkový dojem z open air večera. V dvojroli The seus/Oberon vyniká Tomáš Dastlík, jednou jako polonahý svalnatý vládce elfů, který se nebojí užít gesta i posunky primáta King Konga. Jeho samečkovský macho Oberon je pak protikladem žensky svůdné Hippolyty/Titanie, jak ji bez zbytečně přeháněné lascívnosti hraje Zuzana Říčařová.
Výstava Kocoura Líby a jeho kříženců připomíná nejen historii vzniku, ale také autorku Niklovou |
Lysandr Petra Buchty i Demetrius Šimona Krupy dokážou v rolích unuděných hejsků rozpumpovat situační komiku podobně jako Izabela Vydrová-Firlová v roli Hermie a Markéta Matulová, která svoji bláhovou Helenu hraje doslova s umělým srdcem na dlani. Puk Ondřeje Nosálka umí zarapovat, ale místy má rezervy v naznačování zpěvu na písňový playback. Samostatnou kapitolou jsou povedení athénští řemeslníci a ochotníci: Vladimír Polák jako principál Poříz, Jiří Sedláček coby Klubko, Matěj Petrák jako Píšťala a Ivo Marták, který hraje Hubičku. Jejich finální výstup je ukázkou nakažlivé hravosti, smyslu pro detail a improvizační švandu.
Ostravský Sen noci svatojánské je ukázkou ve výkladu přehnaně neexperimentujícího, jasně a přesně fungujícího, lacině neaktualizujícího komediálního divadla, které publikum strhne radostí z neokázalé hry, iluzívnosti a vnitřní očistné magie jedné z nejkouzelnějších Shakespearových her.