Rock&Pop nesl dlouho podtitulek „Úplný průvodce populární hudbou“ a nebyla to klamavá reklama. Jenomže časy se mění. „Byly zkrátka doby, kdy čtení o rocku a popu bylo stejně důležité jako chodit na koncerty a poslouchat desky. Žurnalista poodhaloval podtexty, otevíral nové obzory, vykládal o umělcově nitru a jeho hudbu vřazoval do kontextu. Posledních dvacet let hudba postupně přicházela o svá tajemství, dnes je pevnou součástí zábavního průmyslu - a vykládat ji je stejně málo zábavné jako popisovat soustruh,“ napsal v prosinci 2002 Vojtěch Lindaur (48), šéfredaktor Rock&Popu, tehdy přejmenovaného na &musiQ.
Rock&Pop byl pro převratu prvním a vlastně jediným skutečným hudebním časopisem u nás. První výtisk, tehdy ve velkém, tzv. světovém formátu, vyšel 14. května 1990 v nakladatelství Lidových novin a stál 4,70 Kčs. Prvního čísla se prodalo neuvěřitelných 120 tisíc výtisků. Byl soustem, které tišilo hlad trvající desítky let.
Přestože náklad s postupem času a tím, jak se trh začínal sytit, pochopitelně klesal, krize časopisu dostoupila prvního vrcholu krátce po uveřejnění citovaného Lindaurova článku. Podle tehdejšího vydavatele bylo jedním z problémů Rock&Popu to, že jeho čtenáři stárli spolu se svým časopisem.
Nová redakce chtěla rozšířit skupinu čtenářů o lidi mezi dvaceti a třiceti roky. Honit mnoho zajíců naráz nemělo úspěch. Po necelých dvou letech pokusů koupilo titul vydavatelství One & One Company Pavla Schustera a loňským březnovým číslem se vrátil Vojtěch Lindaur a jeho blízcí spolupracovníci. Z této redakce už však dnes v časopise zůstává pouze Lindaur - kolik současný Rock&Pop prodává výtisků, nechce jeho vydavatel prozradit, ujišťuje ale, že prodeje mají vzrůstající tendence.
Velká blamáž
Časopisů o populární hudbě se u nás neprodává na desetimilionovou zemi málo: rockového Sparku téměř 15 000, Reportu v průměru 16 000, Filteru, tvořeného redakcí bývalého Ultramixu, zhruba 11 000 výtisků, vychází speciály věnované folku (Folk&Country), hip hopu (Bbarak) či tituly pro hudebníky (Muzikus).
Za patnáct let svobodného trhu se ovšem situace oproti roku 1990, kdy Rock&Pop začínal, v mnohém změnila. Pobočky tu otevřela velká hudební vydavatelství, přišla hudební televize MTV, taneční hudba, internet a s dalšími generacemi žurnalistů i jiný a pro mnohé nepřijatelný způsob psaní o hudbě.
Jeho představitelem a nejvýraznějším jménem mezi publicisty, kterým ještě není třicet let, je redaktor Živlu Michal Nanoru (27). Začínal publikovat v Lindaurově Rock&Popu a svým stylem tehdy rozdělil čtenáře na své nadšené příznivce (zejména mladší) a zaryté odpůrce (těch zas bylo daleko víc).
„Moje recenze byly vždycky výrazně subjektivní, až se jim říkalo Nanorův deníček,“ vzpomíná v rozhovoru, který nedávno uveřejnil internetový blog Lukáše Franze (19) na adrese tucznak.blogspot.com. „Původně šlo o snahu to psaní nějak oživit, dát mu pravdivost a taky zábavnost,“ vysvětluje Nanoru. Podle něj je hudební publicistika dodnes v zajetí mýtů. „Strašně mě irituje, že po mně jako novináři vyžadují, abych byl objektivní. Aby lidi mohli vzít to, co je jim předkládáno, jako fakt a nepochybovat o tom, nemuset přemýšlet, z čeho to vzniklo, jaké to sleduje cíle, co se schovává za všemi těmi klišé atd. Chtěl jsem dát najevo, že je to všechno velká blamáž. Chci text otevřít,“ říká Nanoru.
„Význam se tvoří mezi čtenářem a textem. Všichni se mě ptají: Co jsi tím myslel? Ale to není důležité. Text je na stole a ty se k němu nějak postav. Všechno, co si z něj odneseš, je správně, protože tvoje interpretace je jediné, co máš.“
Jeho přístup našel spoustu následovníků, nutno ovšem dodat, že málokterý má Nanorův rozhled a fantazii. Navíc, nepominutelný počet čtenářů od recenzí skutečně čeká, že se něco dozvědí a budou moci s názorem recenzenta polemizovat, což u textu, který má v první řadě zprostředkovat pisatelův pocit nebo náladu, vlastně nelze.
Na prstech jedné ruky
Překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf (53) má za to, že ani dnes nepřestalo být od věci čekat u textů o hudbě hlubší pohled a přesah. „To se ale odvíjí od míry obecné vzdělanosti a rozhledu pisatele, a pokud jde o hudební publicisty, takové aby u nás pohledal. Na prstech jedné ruky by je spočetl.“ A podle slov Vojtěcha Lindaura dnes není jisté, zda o takové články vlastně ještě někdo stojí. „Poptávka není po kritické rockové žurnalistice, poptávka, zejména ze strany hudebních vydavatelství, je po ochotných novinářích a propagačních článcích. Většině čtenářů je to naneštěstí jedno.“
Lindaurovo hodnocení vývoje hudební žurnalistiky v posledních pěti šesti letech není právě povzbudivé. „Informace o populární hudbě se postupně přesouvaly do tzv. společenských časopisů na jedné straně a do žánrových fanzinů na straně druhé. Pokles kvality psaní je patrný v obou případech.“ Změna hudebního klimatu Klipovitost, povrchnost a roztříštěnost bývá vytýkána i hudební publicistice na internetu. Ačkoliv jsou české hudební servery prozatím dílem nadšenců a tomu odpovídá kolísavá úroveň příspěvků, internet je pro hudební fanoušky stále sledovanějším médiem.
Stránky musicserver.cz navštěvuje podle šéfredaktora Honzy Baluška (27) denně až osm tisíc lidí, což, jak upozorňuje, je prodej některých tištěných měsíčníků.“ Spousta lidí čte jen internetové hudební magazíny, a papírové ne. Na druhé straně předpokládám,“ dodává Balušek, „ že čtenáři hudebních časopisů z velké části čtou i hudební servery. Jestliže jsou ochotni za informace o hudbě zaplatit v podobě časopisu, pravděpodobně sledují také zdroje dostupné zdarma.“
Pavel Ovesný (25), šéfredaktor stránek freemusic.cz, je ve svém výhledu na působení internetu mírně optimistický: „Dorůstá tu stále silnější skupina mladých posluchačů, kteří jako svůj základní zdroj berou zahraniční servery a na koncerty neváhají jezdit do Drážďan, Berlína nebo Vídně. Podobné inspirativní kvašení zdola je pro nutnou výměnu zdejšího hudebního klimatu třeba.“
České hudební stránky sice mají podle Ovesného nedostatky, ale už nyní se některé tuzemským časopisům dorovnaly a mají před sebou velké možnosti růstu.“ Že se zasvěcenost, inteligence, vtip a jazyková kultura nepřežily, zní i v odpovědi devatenáctiletého Lukáše Franze, z jehož blogu jsme citovali na začátku: „Bude to možná znít divně, ale mě v dnešní zrychlené době nejvíc zaujmou recenze plné odkazů, recenze, u kterých se bavím, ale také přemýšlím zároveň. Klidně si přečtu nějakou větu i třikrát, abych ji pochopil. Nebo si alespoň myslel, že jsem ji pochopil.“
Spíše než krizí hudebního tisku tedy procházíme změnou diskursu, způsobu, jakým pisatelé se čtenáři komunikují. Je tedy na čtenáři, aby si „úplného průvodce populární hudbou,“ který by zároveň šel do hloubky, vnímal souvislosti a ještě k tomu byl zábavný a přitažlivý, poskládal sám.
