Čeká-li publikum od této pohádky obvyklou českou směs – draka, zakleté víly, lásku mladých lidí stíhanou překážkami, několik komických postav a dobrý konec –, dočká se. Slogan „pohádka, ve které je všechno tak trochu jinak“ je totiž poněkud nadsazený. Ano, je tu leccos trochu jinak než v klasických příbězích Boženy Němcové či K. J. Erbena (a je otázka, zda je to dobře), zato je tu mnohé tak trochu stejně jako v bezpočtu novodobých televizních a filmových pohádek, které tradiční motivy více či méně úspěšně, převážně žertovně variují.
Celý děj filmu není úplně snadné ve stručnosti shrnout, tolik je do něj smeteno různých zápletek: Titulní kovář z Podlesí (Bolek Polívka) jako jeden z mála místních mužů kdysi přežil neblahou událost, když se u vesnice strhla bitva s Turky. K zažehnání neštěstí byly tehdy povolány hodné houbové víly, musely ovšem použít násilí, což je změnilo ve víly zlé, ujídající lidem stíny.
Toník a Bětka
U kováře vyrůstá jeho osiřelý synovec Toník, pocházející ze mlýna, kde nyní straší. Toník tomu ale moc nevěří, je totiž vynálezce a miluje technické hračky, třeba laternu magiku (ano, další oslava filmu ve filmu), taky vycvičil k práci veverčáka a křečka a naučil je mluvit. Naučil mluvit i hašteřivou veverčákovu ženu v domácnosti (tady je postaráno o dostatečně stereotypní komické momenty). Toník má rád Bětku, tu ovšem starosta (Josef Somr) slíbil přihlouplému synovi pana správce, který právě přijíždí na námluvy. Do toho se v kraji objeví drak (mluví jej „Plastik“ Vratislav Brabenec), který lidem krade slepice a vybírá spíže.
I když se to dost dlouho nezdá moc pravděpodobné, všechny dějové linie do sebe nakonec jaksi zapadnou a příběh dává jakýs takýs smysl. Přesto: možná je toho všeho až trochu moc. Motivy, třebas i nadějné, jsou rozvíjeny jeden druhému na úkor, všechny nakonec jen mělce. Navíc zdaleka ne vše tu funguje na sto procent, některé situace chtějí být vtipnější, jiné zase „moudřejší“, než nakonec jsou, řada scén trpí nadměrnou upovídaností.
Animované veverky ve filmu Kovář z Podlesí
Kladem snímku je výtvarná stylizace (zasloužil se o ni František A. Skála, jablko, které nepadlo daleko od stromu), zajímavé je i použití klasicky animovaných loutek kovářových „hlodavců“ – to jsou ale přece jen pouhé instrumenty, které všechno tak docela neutáhnou.
Univerzální smířlivost
Asi nejvíc pozornosti k sobě připoutá drak (také je trikově nejnáročnější), který se nakonec ukáže jako docela roztomilé stvoření. Což platí i o natvrdlém správcově synovci a vlastně o komkoliv a čemkoliv, co se v téhle pohádce objeví. Univerzální smířlivost je tím nejvýraznějším sdělením, které pohádka dává. Pokouší se sice místy také o jakási podvratná dloubnutí, s těmi si ale nakonec sama neví rady: lesní vládkyně sepsuje lidi za to, že si ochočují zvířata a učí je mluvit, aniž by se jich ptali, ale nic z toho vlastně neplyne. Drak si nakonec naopak sám řekne o domestikaci a práci v kovárně.
Zažitou představu o tom, v jaké době a prostředí a s jakými postavami se má správná česká pohádka odehrávat, je už po čertech těžké něčím občerstvit. Draci, čarodějnice, kováři či záludní správci mají své jisté u zmíněných Němcové či Erbena: dnes je umisťování „nových“ příběhů pro děti do tradičního venkovského prostředí s archaickým ansámblem strašidel čím dál obtížnější a čím dál víc zavání falší. Pohádkářští klasici ve své době rozvíjeli v příbězích to, co do nich samozřejmě patřilo: prvky hororu, boj s archetypálním zlem, někdy i krutost. Kdo chce zachovat tradiční půdorys, ale postavit na něm „všechno tak trochu jinak“ a z útlocitně měkčených materiálů, riskuje chatrnost své stavby. Nehledě na to, že příprava dětí na svět, kde zlo existuje (a není to jen maskované dobro), měla něco do sebe.
Kovář z Podlesí možná v dětech posílí ekologické cítění a vědomí, že přírodu včetně „draků“ je hezké chránit. Jenomže ten drak, který je skutečně ohrožený vyhynutím a který by nám mohl chybět, je právě ten originální, krvelačný a děsivý drak, kterého je v pořádné pohádce potřeba zabít.
Kovář z PodlesíČR 2013 |
