Hrát na piano začala dívenka ze solidní, hudbymilovné rodiny od čtyř roků a později studovala klasiku, i když už šilhala po jazzu: „Oscar Peterson byl mým Rachmaninovem a Ahmad Jamal zase Debussym.“ Před polovinou 50. let vystupovala obdivovatelka Erolla Garnera s vlastním triem.
Jednou před Vánoci jí návštěvník klubu poslal na pódium velkého plyšového medvěda se vzkazem, že pokud zazpívá song Melancholy Baby, hračka bude její, což byl pádný důvod k překonání studu aspoň na dvě sloky. Shirley od té doby začala do repertoáru zvolna vřazovat i vokální čísla.
Roku 1956 se vdala za muže, s nímž prý měla vůbec první rande a s nímž nakonec zůstala celý život. O manžela, tři děti a později četná vnoučata se vždy láskyplně starala. Na rozdíl od řady osudem smýkaných jazzmanek žila v rodinné harmonii, do níž patřili i její muzikanti, často po koncertech hoštění mistrovskými pokrmy.
Na dávné šťastné noci gurmánství, popíjení a jam sessionů si vzpomněla ještě roku 1996, kdy nechala nastěhovat do bytu nahrávací aparaturu a čtyři dny zkoušela, točila a mezitím stačila připravovat různorodé delikatesy Joe Hendersonovi, Elvinu Jonesovi nebo Billymu Hartovi. Majitelé z téhle seance vzniklého CD Main Ingredient si pak mohli k poslechu podle receptu v bukletu uvařit lákavé hovězí na pivě a atmosféru desky doslova vychutnat.
Stuff, Miles a Quincy
Kde se ale potom v projevu bezproblémové matky, babičky a spolehlivé kamarádky vzaly srdcervoucí krása, touha, smutek, dokonce i erotické napětí? Zřejmě je Shirley Horn příkladem, že ne každý opravdový umělec musí nutně trpět a trápit své okolí, aniž by dokázal uvolnit a zformovat vnitřní bohatství. Koncem 50. let ji swingový houslista Stuff Smith přizval k nahrávání alba Cat On The Hot Fiddle. Na obalu byl sice jako pianista uveden někdo jiný, ale několik vokálních vstupů vyneslo Shirley debutové LP Embers And Ashes (1961), které už zjevovalo nenápadný půvab její originality docela jasně. Dostalo se do rukou Milesi Davisovi, který zařídil, aby zpěvačka předskakovala jeho sextetu celý týden v newyorském klubu Village Vanguard, sám ji publiku představil a přicházel nečekaně z portálu zahrát sólo do některé z Gershwinových písní.
Lepší entrée si nemohla přát a Davis byl neokázalou, do písní hluboce ponořenou Shirley jako zmagnetizovaný. Díky němu vznikly také desky Shirley Horn With The Horns a Loads Of Love (obě 1963), s big bandem Quincy Jonese, hodně vzdálené doposud komornímu triovému pojetí.
Dodnes není jasné, zda tehdy mezi „princem temnot“ a jemnou mladou ženou nekřísla jiskra. Spíš ale šlo o něžný vztah vzájemného respektu. Tak či tak, Miles Davis měl pro Shirley slabost až do pozdního věku, což potvrdil uhrančivým hraním krátce před smrtí v titulním songu jednoho z jejích nejsilnějších CD You Won't Forget Me (1991).
Umění pomalosti
Slibně nastartovanou kariéru dokázala Shirley Horn odsunout. Dokud děti neodrostly, prakticky celá 70. a 80 léta nenahrávala, vystupovala střídmě a většinou ve Washingtonu či okolí. Teprve po padesátce podepsala kontrakt s významnou firmou Verve. Albem I Thought About You (1987) počíná řada sugestivních děl, ze kterých by se dala hravě sestavit několikadisková krabice, a tak lze brát kompilaci But Beautiful spíš jako vodítko na cestě za víc než deseti řadovými tituly období zralosti.
Jsou na nich písně o lásce - bezhlavé, neodvratné, ztracené, promarněné, vychladlé, zapomenuté či nenaplněné. Shirley Horn je zpívá tak volným, pomalým způsobem, až se člověk leká, že se opožďované fráze nevejdou do harmonických změn. Minimalismus je cílem i prostředkem zároveň - tak řídce hrát může jen ten, kdo stejně zachází s vokálem.
Shirley Horn vždycky říkala, že je zpěvačkou malého hlasu a nemůže být přirovnávána k Elle Fitzgerald nebo Sáře Vaughan. Nepouští se také do žádných vokálních dobrodružství, nikdy to „nerozbalí“, drží se dané nálady a doslova se jí brodí.
Vzdáleně připomíná ty šansoniéry, pro něž je hlavní text, jenomže ona má hudbu v krvi a samozřejmě se pohybuje ve stavebně složitém moderním jazzu, intonačně jistá talentem i školením. Obyčejně se spoléhala na práci kolegů, basisty Charlese Ablese a bubeníka Stevea Williamse, s nimiž tvořila pevnou jednotku. Z dechařů se objeví saxofonista Buck Hill, kterého chodívala poslouchat coby studentka Howardovy hudební university, ale objevují se někdejší trumpetoví „mladí lvi“ Wynton Marsalis a Roy Hargove. Ohromný účinek mají nahrávky z CD Here's To Life (1992), kdy trio obklopí symfonici v aranžmá Johnnyho Mandela. Ale Horn umí i vyvolat jamové dusno, když muzicíruje ve stylu The Main Ingredient.
Jako bonus najdeme na disku But Beautiful tři snímky z koncertu v lednu 2005, kdy už se po amputaci nohy roku 2002 naučila pomocí mechaniky protézou znovu ovládat pedály piana. Ani vleklé zdravotní potíže jí nezabránily vychutnávat nikotin z oblíbených pallmallek, dál kralovat v kuchyni a nořit se do zadumaných balad, v nichž neměla konkurenci. Což dobře věděli její ctitelé po celém světě stejně dobře jako spřátelení jazzoví velmistři.
Jednou před Vánoci jí návštěvník klubu poslal na pódium velkého plyšového medvěda se vzkazem, že pokud zazpívá song Melancholy Baby, hračka bude její, což byl pádný důvod k překonání studu aspoň na dvě sloky. Shirley od té doby začala do repertoáru zvolna vřazovat i vokální čísla.
Roku 1956 se vdala za muže, s nímž prý měla vůbec první rande a s nímž nakonec zůstala celý život. O manžela, tři děti a později četná vnoučata se vždy láskyplně starala. Na rozdíl od řady osudem smýkaných jazzmanek žila v rodinné harmonii, do níž patřili i její muzikanti, často po koncertech hoštění mistrovskými pokrmy.
Na dávné šťastné noci gurmánství, popíjení a jam sessionů si vzpomněla ještě roku 1996, kdy nechala nastěhovat do bytu nahrávací aparaturu a čtyři dny zkoušela, točila a mezitím stačila připravovat různorodé delikatesy Joe Hendersonovi, Elvinu Jonesovi nebo Billymu Hartovi. Majitelé z téhle seance vzniklého CD Main Ingredient si pak mohli k poslechu podle receptu v bukletu uvařit lákavé hovězí na pivě a atmosféru desky doslova vychutnat.
Stuff, Miles a Quincy
Kde se ale potom v projevu bezproblémové matky, babičky a spolehlivé kamarádky vzaly srdcervoucí krása, touha, smutek, dokonce i erotické napětí? Zřejmě je Shirley Horn příkladem, že ne každý opravdový umělec musí nutně trpět a trápit své okolí, aniž by dokázal uvolnit a zformovat vnitřní bohatství. Koncem 50. let ji swingový houslista Stuff Smith přizval k nahrávání alba Cat On The Hot Fiddle. Na obalu byl sice jako pianista uveden někdo jiný, ale několik vokálních vstupů vyneslo Shirley debutové LP Embers And Ashes (1961), které už zjevovalo nenápadný půvab její originality docela jasně. Dostalo se do rukou Milesi Davisovi, který zařídil, aby zpěvačka předskakovala jeho sextetu celý týden v newyorském klubu Village Vanguard, sám ji publiku představil a přicházel nečekaně z portálu zahrát sólo do některé z Gershwinových písní.
Lepší entrée si nemohla přát a Davis byl neokázalou, do písní hluboce ponořenou Shirley jako zmagnetizovaný. Díky němu vznikly také desky Shirley Horn With The Horns a Loads Of Love (obě 1963), s big bandem Quincy Jonese, hodně vzdálené doposud komornímu triovému pojetí.
Dodnes není jasné, zda tehdy mezi „princem temnot“ a jemnou mladou ženou nekřísla jiskra. Spíš ale šlo o něžný vztah vzájemného respektu. Tak či tak, Miles Davis měl pro Shirley slabost až do pozdního věku, což potvrdil uhrančivým hraním krátce před smrtí v titulním songu jednoho z jejích nejsilnějších CD You Won't Forget Me (1991).
Umění pomalosti
Slibně nastartovanou kariéru dokázala Shirley Horn odsunout. Dokud děti neodrostly, prakticky celá 70. a 80 léta nenahrávala, vystupovala střídmě a většinou ve Washingtonu či okolí. Teprve po padesátce podepsala kontrakt s významnou firmou Verve. Albem I Thought About You (1987) počíná řada sugestivních děl, ze kterých by se dala hravě sestavit několikadisková krabice, a tak lze brát kompilaci But Beautiful spíš jako vodítko na cestě za víc než deseti řadovými tituly období zralosti.
Jsou na nich písně o lásce - bezhlavé, neodvratné, ztracené, promarněné, vychladlé, zapomenuté či nenaplněné. Shirley Horn je zpívá tak volným, pomalým způsobem, až se člověk leká, že se opožďované fráze nevejdou do harmonických změn. Minimalismus je cílem i prostředkem zároveň - tak řídce hrát může jen ten, kdo stejně zachází s vokálem.
Shirley Horn vždycky říkala, že je zpěvačkou malého hlasu a nemůže být přirovnávána k Elle Fitzgerald nebo Sáře Vaughan. Nepouští se také do žádných vokálních dobrodružství, nikdy to „nerozbalí“, drží se dané nálady a doslova se jí brodí.
Vzdáleně připomíná ty šansoniéry, pro něž je hlavní text, jenomže ona má hudbu v krvi a samozřejmě se pohybuje ve stavebně složitém moderním jazzu, intonačně jistá talentem i školením. Obyčejně se spoléhala na práci kolegů, basisty Charlese Ablese a bubeníka Stevea Williamse, s nimiž tvořila pevnou jednotku. Z dechařů se objeví saxofonista Buck Hill, kterého chodívala poslouchat coby studentka Howardovy hudební university, ale objevují se někdejší trumpetoví „mladí lvi“ Wynton Marsalis a Roy Hargove. Ohromný účinek mají nahrávky z CD Here's To Life (1992), kdy trio obklopí symfonici v aranžmá Johnnyho Mandela. Ale Horn umí i vyvolat jamové dusno, když muzicíruje ve stylu The Main Ingredient.
Jako bonus najdeme na disku But Beautiful tři snímky z koncertu v lednu 2005, kdy už se po amputaci nohy roku 2002 naučila pomocí mechaniky protézou znovu ovládat pedály piana. Ani vleklé zdravotní potíže jí nezabránily vychutnávat nikotin z oblíbených pallmallek, dál kralovat v kuchyni a nořit se do zadumaných balad, v nichž neměla konkurenci. Což dobře věděli její ctitelé po celém světě stejně dobře jako spřátelení jazzoví velmistři.
