Českou premiéru Turriniho hry Josef a Marie uvedlo Národní divadlo na komorní scéně Kolowrat v režii Martina Porubjaka.
Ten také text výrazně upravil, zapracoval do něj reálie ze života obou protagonistů - Emílie Vášáryové a Bronislava Poloczka.
Dvaašedesátiletý Turrini patřil v 60. a 70. letech k levicově orientovaným dramatikům a rád provokoval, vyvolal například skandál „střelbou“ do diváků u příležitosti premiéry svého dramatu Hon na krysy. Byl představitelem tzv. dramatiky šoku.
Nestvůry je třeba pojmenovat
Estetika hnusu a destrukce byla protestem proti předstírání harmonie. Mnohé z těchto jeho her ovšem zestárly, lépe se daří jeho novějším komorním textům, v nichž se zaobírá krizí lidské identity.
„Když popisuji a ukazuji hrůzy, tak je tím vlastně likviduji. Všichni máme v sobě nestvůry, které je třeba pojmenovat a ony zmizí. Při premiérách jsem býval kritiky škrcen. Ti samí mě dnes plácají po ramenou... Hru Hon na krysy jsem napsal z přesvědčení, že se stále maskujeme a ukrýváme za zdí.
Bylo mi dvaadvacet a chtěl jsem tyto masky strhnout. Skandál byl také součástí vzrušené atmosféry na premiéře. Dnes je hra ve školních osnovách,“ zavzpomínal Turrini na své provokativní začátky.
Národní divadlo už uvedlo jeho monodrama Hotovo, konec!, v němž exceloval Bronislav Poloczek. „Je krásné, že mohu být v tomto divadle trvalým hostem,“ uvedl Turrini. Velmi prý trpí, když režiséři přebásňují jeho hry, avšak Porubjak je jeho přítel a podle Turriniho opravdové přátelství vždy něco stojí.
„Josef a Marie existuje ve 32 překladech. Příběh bude v Praze třeba trochu jiný, ale vychází ze stejných kořenů,“ dodal. Řekl také , že nejraději má tu hru, kterou právě dokončil - tu poslední dopsal před deseti dny. Pojednává o Nestroyovi a jeho životní družce. „Je to hra o ženském podílu na umění mužů. U řady děl zůstala zachována jen jména mužů, i když ženy s nimi měly hodně práce,“ vysvětlil.
Turrini v 60. letech žil v komunitě hippies v Řecku. Než začal psát, byl slévačem, skladníkem, reklamním textařem, dřevorubcem, barmanem. Vyrůstal v rodině italského truhláře a řezbáře, který pocházel z Verony.
V Rakousku se oženil, ale starousedlíci jej nikdy nepřijali. V Korutanech se jako dítě cizince necítil doma, a tak se mu „vlastí“ stala literatura. „Můj otec byl analfabet, měl ale cit pro materiál, něco jako „absolutní ruku“. Čím jsem starší, tím víc cítím, že já bojuji se slovem stejně jako on s hmotou.“ Časopis Profil prý spočítal, že každý večer se ve světě uvádějí čtyři Turriniho hry.
„Je to pro mě čest, a když dostanu tantiémy, je to i radost. Režisérům zpravidla lezu na nervy, protože jim vyprávím, jak bych režíroval. Takhle jsem bojoval čtrnáct let s Clausem Peymannem v Burgtheatru... Dramatik je zkrátka závislý na hercích, je doslova jejich rukojmím. V Poloczkově zajetí se ale nacházím rád,“ dodal.
