Která je nejlepší skladba všech dob

Projekt „500 nejlepších skladeb všech dob podle Rolling Stone“ vznikl v listopadu 2004, tedy rok poté, co stejný společenský a hudební magazín  navrhl žebříček pěti set nejlepších alb historie. Ten Lidové noviny konfrontovaly minulý týden: místo Seržanta Pepře umístily na vrchol seznamu album London Calling od The Clash.

Deset nejlepších skladeb všech dob
Rolling Stone	Lidové noviny
1.Bob Dylan: Like a Rolling Stone 2. The Rolling Stones: Satisfaction 3. John Lennon: Imagine 4. Marvin Gaye: What's Going On 5. Aretha Franklin: Respect 6. The Beach Boys: Good Vibrations 7. Chuck Berry: Johnny B. Goode 8. The Beatles: Hey Jude 9. Nirvana: Smells Like Teen Spirit 10. Ray Charles: What'd I Say	1.Elvis Presley: That's Alright (Mama) 2. Louis Armstrong: What a Wonderful World 3. The Beatles: Let It Be 4. Johnny Cash: Hurt 5. Queen: Bohemian Rhapsody 6. Deep Purple: Smoke on the Water 7. The Doors: Light My Fire 8. John Lennon: Imagine 9. Joy Division: Love Will Tear Us Apart 10. Black Sabbath: Paranoid
po kliknutí na název si skladbu můžete poslechnout

Ani desítka nejlepších skladeb, která vykrystalizovala z druhé ankety Rolling Stone, a jíž vládne Bob Dylan s písní Like a Rolling Stone, se nevyhla kritice, ačkoliv důležitost Dylana je nepochybná. „Dosud žádná skladba nebyla tak významná a důležitá, aby kompletně změnila obchodní právo a umělecké konvence. Bob Dylan to dokázal. Tehdy a napořád,“ komentoval výběr redaktor magazínu David Fricke na sklonku roku 2004.

Je zajímavé, že první i druhé místo žebříčku dělají svými jmény zároveň reklamu samotnému časopisu, Like a Rolling Stone a The Rolling Stones v magazínu Rolling Stone? A i když je  podobnost zřejmě čistě náhodná, lze si představit vyváženější Top 10.

Jinak a lépe?
Magazín Rolling Stone při sestavování ankety „500 nejlepších skladeb všech dob“ oslovil 172 hudebníků (hlasovali mj. Joni Mitchellová nebo Elvis Costello), kritiků a lidí z hudebního průmyslu, přičemž kritériem byla především úspěšnost a „vlivnost“ jednotlivých skladeb, spíše než kvalita hudby a textů (v ideálním případě by se však tato kritéria měla krýt).

První výtka žebříčku směřovala okamžitě k tomu, že byl vytvořen především s ohledem na autory a interprety a ne na písně samotné. To, za co byla nejvíce kritizována albová anketa, je v jejím pokračování ještě zřetelnější. Z celkového počtu skladeb je 357 z Ameriky a 117 z Británie, jen deset příček obsadila Kanada a osm Irsko, přičemž z jiné země pochází jen jedna jediná skladba (La Bamba Ritchieho Valense). Mimochodem datum současného milénia mají jen tři písně, Hey Ya! od OutKast a dvě skladby rappera Eminema (Lose Yourself a Stan).

The Beatles získali v celém seznamu nejvíce záznamů, umístili celkem třiadvacet písní, zato z desky Pink Floyd Dark Side of the Moon nedošlo na žádnou, nikde nejsou vidět Pearl Jam, Green Day nebo Soundgarden (přitom jejich skladba Black Hole Sun byla v 90. letech přímo megahitem), a ani píseň Thriller Michaela Jacksona, která svého času nadiktovala nový směr populární hudby a svým revolučním vizuálním zpracováním také novou éru videoklipů, se nevešla do první padesátky.

Nylon jako silon
Žebříčky čehokoliv (mimochodem docela nedávno přišel stejný magazín s novým nápadem a anketu „Nejlepší skladbu o tom, jak se někdo zblázní“ vyhrála Brain Damage od Pink Floyd) jsou vždycky zrádné, protože prakticky neexistuje žádný univerzální arbitr, který by zůstal zcela nestranný. Každý je ovlivněný věkem (potažmo dobou, na jaké muzice tzv. vyrůstal), místem, kde žije (americká společnost vnímá řadu skladeb v historickém kontextu, který je v Evropě, resp. jiných zemích úplně jiný), ale i osobními preferencemi. Jak může někdo porovnávat pět set alb (nebo jiné množství čehokoliv), aniž by všechny v seznamu slyšel?

Přínos a smysl podobných (hudebních) anket, ať už je sestavuje prestižní magazín nebo účastníci diskuzního fóra, se dá s jemnou nadsázkou shrnout pod  úsloví typu somrkemr, nylon jak silon nebo kolik třešní tolik višní. Alespoň na jedné věci se všichni bezpochyby shodnou: je to zábava.