V pátek večer Laibach vystoupili v pražské Arše a jejich koncert byl svědectvím toho, kolik času za tu dobu uplynulo.
Předně: byl to koncert povedený. Laibach přivezli své nové album Spectre (Přízrak), které je vzhledem k více než třicetileté historii kapely počinem vcelku příjemným. Začalo se asi nejvýraznější skladbou Eurovison - vizí našeho kontinentu, jak jinak než temnou - a vysoko nasazená laťka vydržela až do závěrečného přídavku s příznačným názvem Das Spiel ist Aus (Hra skončila).
První půlku koncertu tvořily skladby z nového alba - byť navzdory obyčejům kapely nikoliv v pořadí jako na studiové desce - druhou pak kombinace pár prehistorických kusů, písní z poslední dekády a několika relativně nových coververzí, z nichž některé jsou jako bonusy i na nové desce. Došlo jak na Love on the Beat z dílny francouzského zpěváka Serge Gainsbourga i na dylanovskou Ballad of a Thin Man. V obou případech i s obrázky původních interpretů ve videoprojekci, asi pro jistotu. Jen mezidobí - tedy konec 80. let a celá 90. léta - jako by se vypařilo. Ale svéráznou dramaturgií setlistů jsou Laibach proslulí.
Zmíněná vizuální přímočarost nebyla výjimkou. Ve vcelku vkusném doprovodném promítání se objevovaly oblíbené laibachovské motivy jako gymnastika napůl svlečených svalnatců či záběry na pochodující boty, samozřejmě vysoké (v nové písní s odpovídajícím názvem Walk With Me i v až příliš samožerném marši Tanz mit Laibach). Někdy bylo ale vizuální zpracování překvapivé, třebas u taktéž nové Koran, kde skupina odolala pokušení vyřádit se v oblíbených symbolech a místo toho naservírovala uklidňující vesmírnou projekci. A u dvojice písní ze soundtracku ke sci-fi komedii Iron Sky pochopitelně nechyběly záběry ze zmíněného filmu. Nicméně obě skladby zaujaly i velmi silným provedením.
Ostatně to hlavní, tedy hudební stránka, zaslouží chvalitebnou, pokud ne rovnou výbornou. Skupina už několik let sází po kytarových experimentech opět na elektroniku a jejímu zvuku to prospívá. Nyní se v Arše předvedla v sestavě troje klávesy plus bubny, což se ukázalo jako dostačující. Podobně jako na novém albu byla i na koncertě posílena role ženského vokálu - při jedné písni dokonce zpěvák a poslední vystupující prehistorický člen skupiny Milan Fras odešel a nechal vokalistku Minu Špiler na pódiu samotnou. V tu chvíli to vypadalo, jako by to byl už nějaký Laibach Tribute Band, jakkoliv povedený.
Další novinkou bylo několik rádobyvtipných předtočených předělů mezi písničkami. V jednom z nich hlasatel požádal "No Sieg Heil, please!" V listopadu 1990 v pražské Lucerně několik pomatených skinheadů na Laibach opravdu hajlovalo. V pátek v Arše to opravdu, ale opravdu nehrozilo...
